“Stál jsem na prahu pokoje, jako by mě někdo zaskočil, a vzduch mi unikal ze rtů s hlasitým povzdechem. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že za těch pět let, co je znám, jsem v jejich bytě nikdy nebyla. Uprostřed pokoje stála velká postel a naproti ní kamera. Každý večer se z bytu sousedů ozývalo sténání a křik. Sebral jsem odvahu a vnikl do jejich bytu. To, co jsem uviděla, mě ohromilo.
Když už si myslíte, že jste viděli všechno, ukáže se, že život vás může ještě překvapit, a rčení “tichá voda břehy mele” dostane nový význam: “Klidné vody břeh rozčeří” začíná nabývat nového významu.
Museli jsme se zorientovat na novém místě Na naše sídliště jsme se s manželem a naší tehdy roční dcerou přistěhovali asi před pěti lety. Byt jsme koupili, abychom se odstěhovali od manželových rodičů. Chtěli jsme konečně bydlet sami a vést vlastní domácnost. Předtím jsme bydleli v rodinném domě, takže bydlení v paneláku pro nás bylo novou zkušeností.
Jednalo se o tzv. nemovitost z druhotného trhu a nacházela se na okraji Varšavy. Nemovitost se nacházela v prvním patře s pěkným výhledem do parku na protější straně ulice. Byli jsme zvyklí mít kolem domu zahradu, ale park nám to svým způsobem kompenzoval. Byli jsme rádi, protože tam bylo i dětské hřiště, protože dcera si měla kde hrát.Já a Krzysiu jsme otevření lidé, takže jsme si na sídlišti rychle našli přátele. Velmi jsme se spřátelili se sousedy, kteří bydleli pod námi v přízemí.
Měli syna podobného věku jako naše dcera a děti se měly velmi rády. Proto jsme se rádi sešli. Naši sousedé vypadali jako slušní lidé. Bohužel, jak se později ukázalo, zdání někdy klame. Na začátku roku se naše finanční situace velmi zhoršila. Finanční problémy v obou našich společnostech, kde jsme pracovali, vedly ke snižování počtu zaměstnanců.
Bylo to pro nás velmi těžké, protože ani jeden z nás neměl v té době stálé zaměstnání a ještě jsme museli živit dítě. Rozeslali jsme nabídky práce, ale nic se nám nepodařilo najít. Manžel si musel najít příležitostné práce, mimo jiné na stavbách, a já jsem se snažila najít místo, kde bych mohla uklízet. A tak přišly letní prázdniny. Školní rok skončil a nastal další problém, jak dceři zajistit nějaké letní aktivity. Nemohli jsme si dovolit koupit jí dovolenou v kempu.
Také jsme neměli peníze na to, abychom zajistili chůvu na dobu, kdy byl manžel na stavbě a já jsem chodila někam uklízet. Jednou večer jsme šli všech šest, tedy my a sousedé s dětmi, na procházku do protějšího parku. Děti spokojeně pobíhaly a my jsme seděli na lavičce a povídali si o různých věcech. Tehdy jsme si s Krzysem “vyříkali”, jak je to pro nás teď těžké a že se snažíme zajistit Alině prázdninové aktivity. Sousedka se podívala na manžela a řekla:- Máme letní dům u jezera.
Pokud máte chuť, jste srdečně zváni. Příští týden tam jedeme asi na dva týdny. Chata je blízko lesa, takže je to opravdu moc pěkné místo. Nemohla jsem uvěřit, že jsme od sousedů dostali tak skvělou nabídku. Ochotně jsme ji přijali. Přátelili jsme se už několik let a tento prázdninový výlet naši známost ještě více upevnil. Byla jsem jí za ten nápad vděčná Místo bylo opravdu nádherné a děti si to tam náramně užily. Nedaleko bylo u jezera koupaliště, kam Alina ráda chodila.
Podařilo se nám zajistit výlet pro dítě, takže jsme byli velmi spokojeni. Když jsme se vrátili z dovolené, zjistili jsme, že naši sousedé mají zvláštní tajemství. Poslední den před odjezdem jsme uspořádali táborák u jezera. Opět jsme začali mluvit o různých tématech – včetně práce.
Obávali jsme se, že po návratu nebudeme mít jak zajistit péči o Alinu, a přitom jsme museli pracovat. Stále jsme museli splácet půjčku na byt. Sousedka řekla: – Můžeme to udělat tak, že když půjdeš do práce, odvezeš Alinu k nám. Já pracuji na dálku, takže se můžu starat o děti, další nabídka, která nám spadla z nebe. Slíbili jsme, že ji oplatíme, jakmile to bude možné, protože to bylo podruhé, co jsme dostali pomoc, když jsme ji nejvíce potřebovali. Jen se usmáli a zbytek večera proběhl ve veselé atmosféře. Po návratu z dovolené nás čekala ještě jedna dobrá zpráva, a to, že se manželovi podařilo najít práci.
Měl nastoupit o dva dny později jako obchodník, což by znamenalo služební cesty, ale také značný plat. Zdálo se, že všechno jde dobře, protože nám pomáhali srdeční sousedé a naše finanční situace se začínala zlepšovat. A skutečně, po návratu z dovolené manžel nastoupil do nové práce, ve které byl velmi spokojený. Já jsem si dál přivydělávala úklidem a Alina trávila dny u sousedů a hrála si s jejich synem. Všechno se zdálo být v pořádku až do jisté chvíle.
Jednoho večera k nám přišla sousedka a zeptala se: “Mohla bych ti zítra, až se vrátíš z práce, odvézt Jas? Jistě,” odpověděla jsem a Christopher souhlasně přikývl. – Vždyť nám také pomáháš starat se o Alinku. Soused se usmál a poděkoval. Od té chvíle se začaly dít podivné věci. Vypadalo to tak, že jsme k nim ráno odváželi Alinu a oni k nám po šestnácté hodině stěhovali Alinu a Jaška. Po měsíci jsem se rozhodla promluvit si o tom s manželem, jestli na tom nevidí něco divného.
– Třeba chtějí mít jen čas pro sebe – řekl. – No, možná chtějí, ale každý den? Krzyś pokrčil rameny a mně se chování sousedů zdálo čím dál podivnější. Celá situace začínala být mírně řečeno nepochopitelná. Nelíbilo se mi to Jednoho dne, když sousedka odešla od Jas s námi a vyprovodila naši dceru, se z jejich bytu začaly ozývat výkřiky a sténání. Krzyś mě pak přitáhl k sobě, objal mě a řekl: – Vidíš? Říkal jsem ti, že potřebují čas pro sebe – načež souhlasně mrkl. Ženy se však na věc dívají trochu jinak.
V hlavě mi totiž vyvstala myšlenka: jak by na ty zvuky reagovaly děti? Nahlédl jsem do Alinina pokoje, ale ty si vesele hrály a naštěstí se zdálo, že si ničeho nevšimly. Situace se však začala opakovat, což mě rozčilovalo. Hluk se už objevoval denně a přestalo to být vtipné. Dokonce i můj manžel se přestal souhlasně usmívat – Možná by bylo dobré si s nimi promluvit?
– Nakonec jsem se ho zeptala. – Ale co jim řekneš? – zeptal se Krzyś. To mě opravdu trochu vyvedlo z míry, protože jak se takové téma otevírá u sousedů? Byli jsme přátelé, ale byli jsme si natolik blízcí, abychom mohli podobné zvuky komentovat? Nakonec jsem to nevydržel a po téměř dvou týdnech podobných harašení jsem si s nimi šel dolů promluvit.
Zaklepal jsem na dveře a zazvonil, ale nikdo mi neotevřel. To mě překvapilo, protože byli zjevně v bytě, což bylo slyšet zcela zřetelně. Vrátil jsem se tedy nahoru do bytu a čekal, až si sousedka přijde pro syna. Po dvou hodinách se objevil v našem bytě a já se zeptal: – Co se to u vás děje, že je tu každý den takový hluk? Soused se jen dvojsmyslně usmál a řekl: – Nepřehánějte – načež zavolal mého syna a zamířil ke dveřím a na prahu jen vykřikl:
– Byl jsem rozzuřený nejen proto, že jsem se nedozvěděl odpověď na otázku, co se s nimi děje, ale především proto, že se mnou jednali neuctivě. Sousedům jsme hodně dlužili, ale takové chování se mi nelíbilo. Jsou věci, které je lepší nevědět Druhý den se situace zřejmě opakovala. Šel jsem tedy znovu dolů, ale ani tentokrát mi nikdo neotevřel. Impulzivně jsem stiskl kliku a k mému překvapení byly dveře otevřené. V této situaci jsem se rozhodl jít dál. Rázně jsem vykročil do místnosti, která byla pod naším obývacím pokojem, takže měla být i pro ně. Na to, co jsem uviděla, jsem však nebyla připravená.
Stála jsem na prahu pokoje, jako by mě něco zasáhlo, a vzduch mi unikal z úst s hlasitým povzdechem. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že za pět let, co se známe, jsem v jejich bytě nikdy nebyla.
Uprostřed pokoje stála velká postel a naproti ní kamera. Její obsluha byla naše sousedka a v posteli ležel nahý soused s nějakými dvěma ženami. Když jsem vešel, všichni se na mě letmo podívali, ale žádná další reakce nepřišla. Jako by to, co se tam dělo, bylo úplně normální! Ale ani jeden film pro dospělé by se za to nemusel stydět. Vyběhl jsem odtamtud stejně rychle, jako jsem tam vešel, a utíkal zpátky do bytu. Řekl jsem Krzysiovi, co jsem viděl.
Nevěřícně se na mě podíval
– Je tam obrovská postel – hlásila jsem. – Přece ho odtamtud neodnesou, a to s nimi žije dítě! Možná ještě nechápe, co se tam děje, ale koneckonců brzy začne! Manžel přikývl, ale taky nevěděl, co si o tom má myslet, Rozhodli jsme se počkat, až si pro syna přijde soused. Jakmile dorazil, zeptala jsem se: – Víš, že jsem u tebe dnes byla. Co to všechno znamená?
Co děláte? Jak můžete… vaše dítě… vaše! Matko Boží… naše bylo také u tebe! – Nedokázala jsem z nervů vydat souvislé prohlášení. – S dětmi se nic neděje – řekl jen, ale nějak mě to neuklidnilo. – Ano, ale nábytek není stejný jako v jiných bytech! – Kluka to nezajímá, a když začne, tak mu to vysvětlíš. Děkuji, že se staráte o mého syna – řekl, vzal Jas a odešel.
Přístup sousedů se nám moc nelíbil. Ještě téhož večera za nimi manžel zašel a řekl jim, že tím naše známost končí a že už si Alinu nepřivedeme ani nebudeme chtít mít v péči jejich dítě. Na konci prázdnin jsme prodali byt a přestěhovali se. Nechtěli jsme, aby naše dcera vyrůstala v blízkosti zhýralého domu.
