“Byl jsem překvapený, ale ještě ne podezřívavý.Kontrolní světlo mi blesklo hlavou až později, když Damian začal naléhat, aby se svatba urychlila. Najednou do sebe všechny střípky začaly zapadat. Jenže obrázek této skládačky se mi vůbec nelíbil.
Narodil jsem se a vyrostl na venkově. Vyrůstal jsem uprostřed lesů a polí, obklopen zemědělskými stroji, které v období sklizně pracovaly na plné obrátky.
Proč bych se kvůli tomu měl cítit méněcenný? Vždyť je to venkov, který živí zemi. Můj snoubenec to však viděl trochu jinak. Farma byla v rukou naší rodiny po mnoho generací. Byly horší roky, ale nikdy jsme netrpěli chudobou. Moji rodiče hospodařili s penězi moudře a investovali své úspory do rozvoje ekonomiky. Když Polsko překročilo hranice EU, začala se tato strategie vyplácet.
Trvalo jen několik let, než se otcovo podnikání, které nám zajišťovalo slušné živobytí, změnilo v podnikání v blahobytu. Můj původ pro mě nikdy nebyl problém.
Naopak, byl jsem šťastný, že jsem vyrůstal v idylickém prostředí. Vzduch tam byl čistší než kdekoli jinde, jídlo chutnalo lépe a lidé k sobě byli laskaví a vždy ochotní pomoci. Přes den nikdo nezamykal dveře, protože kriminalitu jsme znali jen ze zpráv v médiích.
Dokážete si představit lepší místo?Chtěla jsem utéct do města Když jsem začala dospívat, už jsem věděla, že nestrávím celý život na venkově. Nechápejte mě špatně, dodnes cítím k půdě velkou úctu. Mé zájmy však byly jiné. Jakmile jsem dostal svůj první počítač, už jsem věděl, že se v budoucnu chci věnovat informatice. Kromě toho bych nedokázal řídit tak velké hospodářství. Tátův majetek měl téměř 60 hektarů. Nebyla to malá rodinná farma, ale velké hospodářství, které vyžadovalo práci mnoha párů rukou. Maturitu jsem složil s vysokým skóre a snadno jsem se dostal na vysněnou vysokou školu.Rodiče si mohli dovolit pomáhat mi na začátku mé cesty k dospělosti.Koupili mi malý byt v hlavním městě a slíbili, že mi budou každý měsíc přispívat na bankovní účet částkou, která mi umožní přežít, dokud nedokončím studium.
“Zbytek je ve tvých rukou, dcero. Pamatuj, že práce zušlechťuje a lenost nepřináší štěstí,” řekl mi otec v den, kdy jsem se odstěhovala. Byly to teprve dva týdny, co jsem se přestěhovala do Varšavy, a už jsem si našla práci v místním obchodě. Práce na částečný úvazek mi sice nezajišťovala velký příjem, ale s pomocí rodičů jsem dokázala vyjít s penězi a ani drobné radosti nebyly nedostupné. Právě v práci jsem se seznámila s Damianem. Každé odpoledne chodil nakupovat potraviny.
Drobný, jinými slovy typicky staromládenecký. Časem jsme se začali oslovovat jménem. Nakonec měl tu drzost mě pozvat na rande.Chlapec skoro jako sen Ne, nebyla to láska na první pohled.Nemůžu popřít fakta, Damian mi padl do oka hned, ale nepatřím k těm dívkám, které se zamilují do hezkých očí a okouzlujícího úsměvu.Pro mě je důležitější, co má kluk v hlavě, a abych se o tom mohla přesvědčit, musím toho někoho lépe poznat.
Ukázalo se, že je to tvrdý chlap, který má svou vlastní představu. To bylo neobvyklé v tom, že nevycházel z privilegovaného postavení. Vyrůstal v sirotčinci, a když mu bylo 18 let, musel začít pracovat na své budoucnosti.
Osmnácté narozeniny však pro něj nebyly rozsudkem. Statečně vstoupil do nové kapitoly svého života a díky svému odhodlání dokázal suchou nohou projít tím nejhorším. Zapůsobil na mě svou vyspělostí a vynalézavostí a po šesti měsících jsem cítil, že tento chytrý a pohledný chlapec je pro mě víc než jen kamarád. Zamilovala jsem se do něj a on mě ujistil, že můj cit opětuje.Dobře jsme si rozuměli, a tak jsme se po roce rozhodli, že se k sobě nastěhujeme.
Žádost o ruku přišla ode mě. Proč by měl platit za obecní byt, když u mě je místa dost? Tehdy jsem si všimla, že můj ideál přece jen není tak ideální. Začalo to po naší první společné návštěvě v domě mých rodičů. Byl uštěpačný Druhý den mě jako obvykle probudil zvuk budíku, ale tentokrát jiný, protože napodoboval kokrhání kohouta – Líbí se ti to? Chtěl jsem, aby ses chvíli cítila jako doma – řekl Damian, jakmile jsem otevřela oči – Haha, velmi vtipné.
Vstávej, lenochu, máme spoustu práce, – v tu chvíli jsem nevěděla, že je to jen jeden z mnoha vtipů v jeho repertoáru.Jednou u snídaně mi řekl, že bych měl ocenit, že nemusím dojit krávu, abych mohl jíst cereálie s mlékem. Jindy se mě zeptal, jestli je pro mě velký šok, že se město odkanalizovává. Měl v zásobě ještě spoustu nepříjemných urážek. Nakonec jsem to nevydržel
– Damiane, jestli ti vadí můj původ, tak mi o něm řekni – řekl jsem jasně – Vadí? A jak jsi na to přišel? Protože ty nemyslíš moje vtipy vážně, že ne? Víš, že se rád směju. Mám tě rád a nezáleží mi na tom, že jsi z vesnice – odpověděl – Začínám mít pochybnosti, víš – tak je možná rozptýlím. Miluji tě a nejvíc na světě chci, aby ses stala mou ženou.” Poklekl a navlékl mi na prst prsten, který nenápadně vytáhl z kapsy kalhot. Velmi mě to překvapilo, ale souhlasila jsem. Teď bylo třeba tu šťastnou novinu oznámit mým rodičům. Rodiče se zaradovali – Ani nevíte, jak jsme šťastní, děti!
– Lepší dárek na stáří jste nám nemohli dát, snad kromě vnoučat,” dodal táta. – Kdy bude svatba? Vždyť svatbu musíme naplánovat – Na plánování je ještě příliš brzy. Nechceme nic uspěchat. Nejdřív musíme oba dokončit studium a profesně se stabilizovat,” odpověděli jsme jednohlasně. Ukázalo se, že nejsme jediní, kdo má toho dne novinky.Táta oznámil, že prodává hostinec – syna jsme se nedožili a já už jsem na to všechno moc starý. Už mám kupce.
Obchod už jen čeká na dokončení a já jsem byl s jeho rozhodnutím spokojen. Můj otec se celý život pořádně zapotil. Zasloužil si odpočinek. Damián vycítil snadné peníze Když se vrátil domů, začal se Damián vyptávat na otcovu půdu. – Kolik hektarů má vlastně tvůj otec?- Nevím přesně, ale celkem jich bude asi 50, možná 60. Dostane za ně nejspíš dva miliony?
– To nevím, ale myslím, že se všemi těmi stroji a dobytkem bude brát víc. Tento rozhovor mě překvapil, protože můj snoubenec se o farmu dříve nezajímal. Byla jsem překvapená, ale ještě ne podezíravá. Kontrolní světlo mi blesklo hlavou později, když Damian začal naléhat na urychlení svatby. Najednou do sebe začaly všechny dílky zapadat. Jenže obrázek téhle skládačky se mi vůbec nelíbil. – Proč čekat, když se máme rádi? Vždyť jsi viděl, jak byli tvoji rodiče šťastní
– Vždyť jsme měli nejdřív dostudovat a najít si stálou práci… – Ale tvoji rodiče nemládnou. Uděláme jim radost a vezmeme se ještě letos,” navrhl a nepustil mě ke slovu. Zkouška předmanželské smlouvy Slíbila jsem, že o tom budu přemýšlet. Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím víc se mě zmocňovaly pochybnosti. Začala jsem si myslet, že můj snoubenec nejde po mně, ale po penězích mých rodičů. Rozhodla jsem se tedy, že si to ověřím. “Až budeš mít chvilku, pořádně si to přečti,” řekla jsem a položila složku před Damiana. “A co to je? – Zeptal se.- Předmanželská smlouva?
Na co ji potřebujeme? Nemám nic, co bys mi mohl vzít,” pokračoval a snažil se rozhovor obrátit v žert. Vysvětlil jsem mu, že chci tímto způsobem zabezpečit majetek svých rodičů. Moje odpověď zněla, že když mu nevěřím, měl by si rozmyslet, zda chce v takovém vztahu pokračovat.
Naštval se, odešel a práskl dveřmi. Bylo mi jasné, že náš vztah nejspíš nebude mít nic společného s láskou. Naštěstí je míč na mé straně. Je na mně, abych se sama zamyslela, zda jsou Damianovy úmysly opravdu upřímné. V tuto chvíli si myslím, že nejsou. A tak nějak jsem přesvědčená, že mě bude chtít uchlácholit jen proto, aby ukolébal mou ostražitost a pak se obohatil na můj úkor a hlavně na úkor mého táty.
