“Uháněla jsem kolem nich jako kolem rakve a můj muž běžel také nejvyšší rychlostí. Co jsme za to dostali? Celý život jsem myslel jen na to, že když si odpracuji svá léta, budu odměněn pozemkem uprostřed ničeho. Káva uprostřed přírody, v pozadí cvrlikající ptáci, klid a mír.
Tahle idylka mi nedala spát. Měla jsem velké štěstí, takže jakmile nastal dlouho očekávaný okamžik odchodu do důchodu, koupili jsme s manželem dům v jedné z polských vesnic. Všechno šlo podle našeho plánu. Tedy až na jednu věc.
Honil jsem se kolem nich jako kolem rakve. Sotva jsme do chalupy přinesli nejnutnější věci, začali k nám lidé konat poutě.
Rychle jsem se rozloučila s idylou, o které jsem tolik snila. Bylo jedno, jestli byly prázdniny, svátky nebo Velikonoce. Náš telefon zvonil bez přestání a na druhém konci sluchátka lačnil po volném víkendu svých blízkých. Zpočátku jsem je peskovala, jako by to byli moji nejlepší přátelé, ale z dlouhodobého hlediska se z toho stalo mučení. Honila jsem se kolem nich jako kolem rakve a manžel se také rozjel na nejvyšší rychlost. Co jsme za to dostali? Velký fík s mákem.
Nikdo nechtěl hnout prstem, a když jsme přímo požádali o pomoc výměnou za ubytování, ohrnuli nad námi nos, protože přece:
“Nepřišli jsme sem tvrdě pracovat, drahá. Rádi bychom si odpočinuli. Konečně svítí slunce, můžeme si protáhnout nohy.Příště si pomůžeme.” Jo, jasně… Telefony zvonily prakticky 365 dní v roce. A každá výmluvná diskuse zněla téměř identicky.
Nulové zábrany, nulové požadavky. Bez pardonu se na nás vrhli pod záminkou utužení rodinných vazeb. Upřímně řečeno, dodnes lituji, že mi chyběla asertivita. Je to částečně moje a manželova vina, že jsme se nechali udělat naivními. Nedokázala jsem si prosadit svou a se zamračenou tváří, ale s otevřenou náručí jsem vítala ve svém venkovském útočišti klidu a pohody řadu hostů.
Něco se ve mně zlomilo, když jsem si uvědomila, že s každou další návštěvou mám nejen větší a větší chuť těm lidem nakopat zadek. Ale také jsem si všiml, že přímo úměrně s rostoucím počtem hostů se zmenšuje moje peněženka.
Jedním z největších problémů byly peníze. Naši hosté si náš “resort” oblíbili především proto, že byl zdarma. Krmení, spaní a úklid bez poplatků. Nezní to jako nejlepší dovolená pod sluncem? Chystám se zkrachovat Samozřejmě se teď můžu jen smát vlastní hlouposti, ale tehdy jsem si připadal jako mezi dvěma mlýnskými kameny.
Věděl jsem, že v této situaci mám dvě možnosti. Buď bych zničil svou rodinu, nebo bych zkrachoval. Dokážete si představit, že jdete ke kamarádovi na grilovačku a jediné, co si s sebou přinesete, je hladový žaludek? Ne? Pak si vzpomeňte na situaci, ve které jsme byli téměř rok. Nakoupil jsem kila klobás, litry piva a tuny uhlí na grilování.
Všechno ze své kapsy, protože moji příbuzní jako by zapomněli, že to všechno stojí peníze. Myslím, že jen jednou se po našem zásahu stalo, že moje rodná sestra přinesla něco od sebe… a pro sebe. Na grilování pro čtyři osoby přinesla jednu klobásu, pivo a kaiserku. Na nikoho jiného nemyslela. Udělala si pohodlí na mé houpací síti a s nataženou rukou čekala, až jí podám studený nápoj. Už jsem toho měla dost, a tak jsem se rozhodla promluvit si s manželem, abychom tuhle patovou situaci nějak vyřešili. – Mirku, já už prostě nemůžu. Zničí nás to. Chtěla jsem si odpočinout, ne létat skoro jako na dva plné úvazky před lidmi, kteří se ke mně chovají jako k myčce nádobí.
– Manželovi jsem téměř přes slzy řekla – Máš pravdu, miláčku, už je nemůžeme všechny sponzorovat. Vyhlašuji protest. Příště se postavíme pevně.Nebudeme nic připravovat. Budou sedět na suchu – Bojím se, že se na nás budou zlobit… – A ať se zlobí. K čemu jim to bude, když si nás nikdo z nich nebude vážit – No dobře. Máš pravdu. Až budu příště volat, dám na to peníze.
Do očí se mi draly slzy Na to jsme nemuseli čekat dlouho, protože už večer volala sestřenice Mariola. Prosila o naše hlavy se svými čtyřmi dětmi a manželem. Byl jsem tvrdý.
Řekl jsem jí, jaká je situace a že tentokrát musí každý přispět něčím ze sebe. Celkově jsem na sebe byla pyšná a Mariola nevypadala příliš překvapeně. Zdvořile kývla a rozloučila se a já už se těšil na jejich příjezd.Koneckonců jsem se těšil i na návštěvu hostů. Jakmile jsem na obzoru uviděl jejich auto, málem jsem nadšením vyskočil na židli – Mirek! Už jsou tady! Pojďte je pozdravit, hodila by se nám mužská ruka, abychom vynesli nákup! – Ahoj, drahý!- křikla na manžela směrem k pobíhajícím dětem a sestřenici
– Ukaž mi, kde máš v tomhle velkém autičku tašky, odnesu je rovnou do sklepa, je tam chladněji – Uklidni se, Mirečku, tady mám všechno, co potřebuju – Mariola položila na zem malou jednorázovou tašku ze známého diskontu. Na jejím dně byl malý párek zabalený ve stříbře a pět kuřecích křidélek – Mariola, co to je? To je všechno, co sis vzala s sebou?
– Zeptal jsem se překvapeně – no, proč? Copak to nestačí? Děti nebudou jíst smažené jídlo. Stačí, když jim dáte nějaké ovoce nebo uděláte sendviče. To, co jsme přinesli, stačí na začátek oslavy,” vmetla mi do tváře, otočila se na podpatku a odkráčela k dětem. Se sklopenou hlavou a mizerným párkem v ruce jsem se vydala do kuchyně. Samozřejmě jsem dětem připravila chlebíčky a svačinky, koneckonců bych těm nejmenším nic nezáviděla.
Když jsem se pustila do vytahování zásob grilovacích pochoutek, které jsme nakoupili, z lednice, můj muž se na mě dokonce sápal – Co to děláš?Domluvili jsme se jinak. Když toho tolik přinesli, tak toho tolik snědí a basta! Poslechla jsem ho. Měl pravdu. Musel jsem být tvrdý. Skrovné zbytky, které s sebou přivezla sestřenice, šly rychle pryč, a v tu chvíli začal ten pravý cirkus… – Klobása byla výborná, ale já bych si dal ještě něco k zakousnutí. Co dalšího si pro nás dnes kuchař připravil, co?- prohodil pobaveným tónem Kazik, manžel sestřenice. -To bylo všechno, drahoušku.Dnes je kuchyně zavřená. Omlouvám se. – No tak, nedělej si legraci,” zasmála se Mariola
.- Víme, jaká jsi dobrá hostitelka. Nemusíte nás škádlit – myslím to smrtelně vážně. Takhle jsme se nedohodli, moji milí. Minule jsme postavili celý gril a ještě něco navíc. Teď je řada na vás,” odpověděl jsem a viděl jsem, jak se tváří. Nebyli šťastní.
Dívali se na mě, jako bych byla divná, ale upřímně? Je mi to úplně jedno. Stejně rychle, jako snědli zbytky, které si přinesli, se přesunuli k autu. Sbalili děti a odjeli, přičemž si pod nosem mumlali něco o mé nehostinnosti. Večer mi také přišla významná textová zpráva, v níž Mariola psala, jak je ze mě zklamaná. Dostala jsem lekci ze života Tento scénář se opakoval při návštěvě manželových přátel a také mé milované sestry.
Nikdo nebral má slova vážně. Mysleli si, že si dělám legraci, a pak nám padali na hlavu s prázdnýma rukama. Po několika podobných situacích, kdy byl na stole jen suchý chléb a sůl, hostů stále ubývalo a telefon utichal. Přes panto mail se ke mně dostalo, že jsem prý hrozný člověk, špatná hostitelka a odbíhám od sociálních dávek.
Možná jsem podivín, ale aspoň mě nikdo nebude lovit.Dostal jsem od života lekci. Na vlastní kůži jsem se naučil, že když někomu ukážete prst, vezme vám celou ruku a nakonec vás celého spolkne.
