“Z domu jsem odešel s jedním kufrem. Na stole v jídelně jsem jim nechal dopis, ve kterém jsem jim sdělil, že odcházím, a popřál jim, aby dobře zvládali své domácí povinnosti sami. Najednou jsem se cítila neuvěřitelně lehká, jako by ze mě spadla velká tíha, protože přesně to se ve skutečnosti stalo.” Jako dospělá žena jsem si řekla dost a začala žít znovu.
Už jsem měla dost toho, že jsem byla pro svého vlastního manžela a syna odstrkovatelkou. Ať se starají sami o sebe. Nebylo tam pro mě místo Narodila jsem se na malém městě v početné rodině. Měl jsem dva starší bratry, kteří byli svými rodiči vyzdvihováni jako dědicové rodinné farmy. Věděl jsem, že musím vymyslet nějaký plán pro svůj život, protože v rodinném domě by pro mě nebylo místo.
Navíc jsem odtamtud chtěla pryč, nedokázala jsem si sama sebe na tom místě představit. Snil jsem o tom, že budu žít ve městě, pracovat tam v kanceláři, vést zajímavý život. Rodiče si nemohli dovolit platit mi studium, a tak jsem vystudoval odborné učiliště pro… automobily. Ano, správně – složil jsem zkoušku na automechanika, protože taková škola byla jen v nejbližším městě.
Maminka s tatínkem mě oželeli peníze na jízdné autobusem, takže jsem neměl peníze na dojíždění do jiného města, kde bych se mohl vyučit kadeřníkem nebo kuchařem.
Abych se mohla odstěhovat od rodičů a bratrů, potřebovala jsem se také poměrně rychle seznámit s mužem, se kterým bych založila rodinu. Určitě to není příliš romantický přístup, ale čemu se v mé situaci divit? Takovému dilematu čelila spousta dívek v mém věku, taková byla doba. Tak to tenkrát bylo – rychle se vdát, mít hned děti a být vzornou ženou v domácnosti.
Tak se stalo, že jsem se s Ryškem seznámila na jedné vesnické tancovačce. Byl starší než já a do našeho města přijel náhodou s kamarády. Pocházel z nedalekého města, takže pro něj byly takové výlety do okolních vesnic velkou zábavou. S kamarády navštěvoval místní hasičské stanice a balil tam vesnická děvčata.
Byl jsem jedním z nich. Nevím, proč jsem upoutala jeho pozornost – nebyla jsem ani příliš hezká, ani dobře oblečená. Z jeho chování jsem okamžitě vycítila jakousi netrpělivost, jako by velmi toužil najít nějakou dívku, kterou by přesvědčil ke svatbě. Je fakt, že byl o pár let starší než já, ale nedalo se na něm poznat, že je to starý mládenec.
Téměř v každém rozhovoru zdůrazňoval, že hledá ženu, která by se starala o jeho dům a děti. Přála jsem si, abych z jeho slov vycítila, že ve skutečnosti uvažuje o tom, že z ní udělá otrokyni… Už po několika měsících známosti jsme se vzali. Moji rodiče si mysleli, že se k nám hodí, protože vedl farmářský obchod. Říkali, že jsem pana Boha chytila za nohy a že si budu žít jako královna.
Co jsem na to mohl říct? V podstatě se mi v té díře, ze které jsem přišel, nemohlo stát nic jiného. Doufal jsem však, že po svatbě ke mně bude Rys laskavý a zahrne mě péčí. Nic nemohlo být vzdálenější pravdě.
Necelý rok po svatbě se nám narodil syn Michael. Kvůli komplikacím při porodu mi lékaři oznámili, že už pravděpodobně nikdy neotěhotním. Na jednu stranu byl Rysiek šťastný, že se nám narodil kluk, chlubil se svým potomkem všude, kde mohl. Na druhou stranu mi dával najevo, že už jsem vadná, protože mu další děti nedám. Cítila jsem se kvůli tomu hrozně a hodně jsem psychicky trpěla. Rád si mě kvůli tomu dobíral a házel mým směrem spoustu hrubých poznámek. Vůbec si mě nevážili Rysiekův obchod velmi prosperoval, měli jsme spoustu peněz.
Tedy měl, protože jsem ho musel žádat o každou korunu. Po nákupu jsem mu musela ukazovat účtenky a za každý zlotý, který jsem podle něj utratila zbytečně, jsem dostala vynadáno. Byl velmi zlomyslný a útočný, někdy až agresivní. S cynickým úsměvem se těšil na okamžik, kdy se mu podaří mě vyprovokovat a já konečně vybouchnu. Vedení domácnosti pro mě bylo utrpením. Vařila jsem, uklízela, prala a žehlila. Manžel si ani nemohl dát špinavé oblečení do koše na prádlo, protože tvrdil, že je to moje povinnost, stejně jako připravit si oblečení na další den. S nákupem mi nepomohl, a tak jsem těžké tašky nesla domů autobusem.
Rysiek by mi mohl dělat naschvály, kdybych se o pět minut opozdila s večeří. Šmouhy na dlaždicích v kuchyni ho přiváděly k šílenství, takže mě popadl a praštil se mnou o podlahu, abych si mohla zblízka prohlédnout nepořádek, který jsem nadělala… Snažila jsem se Michala vychovávat s citem pro vřelost a lásku, učila jsem ho úctě k ženám.
Rysiek měl však na našeho syna mnohem větší vliv a od malička mu vštěpoval, že místo žen je v kuchyni a při mytí záchodu. Opakoval před ním vtip, že ženy by měly být spoutané, ale ne tak nakrátko, aby nemohly překročit práh domu… Říkal, že by si měl najít ženu, která bude poslouchat všechny jeho příkazy a neodváží se mu odporovat. Všechna tato učení vštěpovaná našemu dítěti vedla k tomu, že se Michał stal Rysiekovým klonem. Přestal si mě vážit a choval se ke mně stejně jako jeho otec.
Nemohla jsem ho požádat, aby mi pomohl s nejmenšími domácími pracemi, protože o takové věci se přece nemůže starat chlap. Vynášení odpadků? Úklid stolu po jídle? Pro něj to bylo nepřijatelné, protože to uráželo jeho důstojnost. Věděla jsem, že už to nevydržím S každým týdnem, měsícem a rokem jsem se propadala do sebe. Připadala jsem si jako otrokyně, která bude sloužit svým pánům až do konce svých dnů. Věděl jsem, že mě nečeká nic dobrého a že budu vykořisťován, dokud jednoduše nepadnu vyčerpáním. Neměla jsem žádnou podporu blízkých ani přátel.
Byla jsem na to všechno sama. Přesně si vzpomínám na den, kdy jsem v rádiu slyšela pořad o jedné ženě. Stejně jako já byla po léta zneužívána a ponižována svým manželem. V jejím hlase jsem slyšela zoufalství, ale věděla jsem, že její příběh má dobrý konec.
Opustila manžela a začala nový život na vlastní pěst. Tehdy jsem si říkala, že bych to možná mohla udělat taky? Možná bych se mohl vzdát téhle dřiny a konečně myslet na své vlastní potřeby? Měl jsem řemeslo, ve škole jsem byl považován za jednoho z nejchytřejších studentů. Jen jsem si potřebovala zapamatovat základy. Nechtěla jsem dál ztrácet život po boku někoho, kdo se ke mně chová jako k věci a totéž učí i své dítě. Rozhodla jsem se jednat, tady a teď.
Bylo mi 35 let, takže mě čekala ještě spousta dobrých věcí. Začal jsem se vzdělávat sledováním různých instruktážních videí na internetu, čtením odborných portálů a mnoha článků, abych se seznámil s technickými novinkami. Nyní by to nemělo nikoho na pozici automechanika překvapit. Ženy mohou být, čím chtějí, tak proč bych to nemohl zkusit také? Ve stejnou dobu jsem procházel nabídky pracovních míst. Po několika měsících hledání se mi podařilo najít inzerát, který hledal automechanika do dílny vzdálené 50 kilometrů od našeho domu. Další výhodou bylo, že majitel dílny nabízel svému zaměstnanci možnost pronájmu pokoje. Okamžitě jsem tam zavolal.
Pan Charles byl překvapený, že mu volá žena, nejdřív si myslel, že je to vtip. Nicméně souhlasil, že bych měla přijít na zkušební den a ukázat své schopnosti. Tak jsem to udělala – nazval mě nevděčnou ženou V tajnosti přede všemi jsem šla na pohovor. Dílna pana Charlese prováděla jednoduché servisní opravy, jako je výměna oleje, filtrů a brzdových destiček. Během let jsem byl vyškolen a naučen tvrdě pracovat, takže majitel dílny byl mým nasazením ohromen.
Líbil se mu můj přístup, i když přiznal, že ve mně viděl jisté zoufalství. Věděl, že mi na tom hodně záleží, protože jsem mu to přiznal, a pan Charles se rozhodl dát mi šanci. Řekl, že mohu nastoupit do práce hned druhý den. Z radosti jsem se mu vrhla na krk a chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Můj zaměstnavatel mi to naštěstí neměl za zlé a já mezi námi vycítila jistou chemii. Byl jsem přesvědčen, že nám to spolu bude skvěle fungovat. Ještě jsem musel rychle vymyslet, jak zorganizovat stěhování. Když jsem přišel domů, Rysiek mi dal další řadu.
Důvodem byl písek v předsíni, který si do domu sám nanosil. Tak to dopadá, když máte člověka bez nápadu a neumí používat stěrku na boty. Pokorně jsem vysál celý dům, protože jsem věděl, že to dělám naposledy. Ještě že mě manžel s Michalem neviděli, jak se usmívám pod nosem, protože pak by měli další důvod mi vynadat. Druhý den, když byl Rysiek v práci a Michal ve škole, jsem prostě odešla z domu s jedním kufrem. Na stole v jídelně jsem jim nechala dopis, ve kterém jsem jim sdělila, že odjíždím, a popřála jim, aby se jim dařilo zvládat domácí povinnosti samostatně. Najednou jsem se cítila neuvěřitelně lehká, jako by ze mě spadla obrovská tíha, protože ve skutečnosti spadla.
K večeru mi zavolal manžel, ve kterém mi nadával těmi nejhoršími jmény a označil mě za odpornou nevděčnici, která si neváží toho, co pro mě dělá. Při poslechu těch nesmyslů jsem se rozesmála do sluchátka a zavěsila. Telefon jsem úplně vypnul a už ho nikdy nezvedl. Michal a Rysiek nevěděli, kde mě mají hledat. Neinformoval jsem ani rodiče. Připadala jsem si jako rebelka, která po letech, kdy byla nikým, konečně dostala svou šanci. Nečekali to ode mě V práci jsem se cítila respektovaná, i když zpočátku nebyla nouze o divné pohledy a poznámky.
Jak je to možné – žena v dílně? Dokáže vyměnit kolo? Ví, k čemu slouží šrouby? Zvykl jsem si na to a nevěnoval tomu pozornost. Prostě jsem dělal svou práci a hlavně mě to moc bavilo. Cítil jsem se oceňován svým šéfem, který mě opakovaně odměňoval prémií za perfektně provedené zakázky. Časem se mezi mnou a Karolem začala probouzet určitá náklonnost. Vyprávěl jsem mu o sobě; nezůstal mi nic dlužen. Byl to vdovec, který velmi brzy přišel o milovanou ženu a necítil se na navazování nového vztahu. Trávili jsme spolu hodně času po práci, chodili jsme na procházky, do kina a do restaurací. Postupem času se náš vztah přesunul i do ložnice, kde jsem konečně cítila, že někdo bere ohled na mé potřeby. Zamilovala jsem se a bylo to oboustranné. Snad poprvé v životě jsem byla šťastná!
Charlesovi na mně záleželo a mně záleželo na něm. Převzal jsem některé jeho papírové povinnosti ve firmě, protože ke mně měl velkou důvěru. Časem jsem přestal fyzicky pracovat v dílně a stal jsem se vedoucím. Sakra, to se mi líbilo! Měl jsem na to talent a k úplnému štěstí mi ještě chybělo zúčtování s minulostí. Rozhodla jsem se jít do svého starého domova a osobně předat manželovi žádost o rozvod. Po příjezdu jsem našla dům v hrozném stavu.
Všude špína a zápach, rozházené věci, neumyté talíře. Podlaha neviděla prostředek na mytí nádobí už mnoho měsíců. Ale co je mi vlastně po tom, když mě Lynx uviděl, nejdřív nepoznal člověka, který mu na dvorku zaparkoval udržované SUV. Ano, vypadal jsem jinak. Konečně jsem byla upravená žena v krásných šatech, která si byla vědoma své hodnoty.
Manželovi a synovi spadla čelist. Podezřívám je, že čekali, že budu žít pod mostem jako hrouda a brzy se k nim vrátím se staženým ocasem. Jsem rád, že jsem měl odvahu udělat ten krok a změnit svůj život o 180 stupňů. Naštěstí jsem k tomu měl odvahu. Charles je můj partner, rádi spolu trávíme čas v práci i mimo ni. Nyní jsem šťastně rozvedená a možná se brzy znovu vdám? Cítím, že mám před sebou ještě spoustu dobrých věcí v náručí toho pravého.
