Starší žena stála ve dveřích supermarketu, pomalu žvýkala párek a polykala slzy. Ze dveří vyšel mladý muž, přistoupil k ní, položil jí k nohám dvě tašky plné nákupu a vrátil se do obchodu. “Ach, synku, děkuji, kam jdeš, já už nic nepotřebuji”.
Ale chlapec ji neslyšel. O několik minut později vyšel ven a podal ženě další tašku. Žena si ji vzala a řekla: “Synu, to je na mě moc, tolik toho nemůžu vzít, kam to mám všechno dát?”. Mladík se zeptal, co ještě potřebuje: “Nic, nic víc, jsem ti tak vděčný, jsi tak hodný, můj dík tvé matce, že vychovala takového syna,”. – řekla stařena a objala chlapce.
V očích měla slzy. V poslední době si nekupovala nic k jídlu, jen chleba. Syn jí sebral všechny úspory a vyhodil ji z domu. Zůstala bez střechy nad hlavou, pod širým nebem.
Najednou se jí babička zeptala.
“Drahoušku, máš v autě nůž? Potřebuji nůž na krájení párků.” Mladík vytáhl z auta velký nůž. Žena odřízla klobásu a snědla 5-6 plátků bez chleba. Byla to její oblíbená klobása.
Její manžel ji vždycky kupoval. Vzpomínala na svého manžela, jak byl starostlivý a jak ji miloval.
Když zemřel, syn se matce nevěnoval, v důsledku čehož jí sebral všechny úspory a vyhodil ji z domu. Nyní žije na ulici. Pomalu kousala do klobásy a polykala slzy.
– “Babičko, proč pláčeš, co se stalo, potřebuješ ještě něco?” zeptal se mladík. Babička mu vyprávěla svůj příběh. Mlčky jí naslouchal, pak ji pozval do auta a odvezl ji k sobě domů. On jí zase vyprávěl, že vyrůstal v sirotčinci a neměl žádné příbuzné; vždycky snil o babičce, která by mu ráno upekla koláče a připravila snídani.
“Budeš moje babička, budeme žít spolu,” řekl. Ráno se z kuchyně linula lahodná vůně čerstvě upečených koláčů. Babička nalévala čaj a pokládala na stůl talíř s dobrotami. Vděčně se na babičku podíval a řekl: “O tomhle jsem snil celý život.”