“Když moje babička zemřela, začaly debaty o tom, co si z jejího velkého domu vzít. V každém z nás se probudily instinkty, které jsme si nechtěli připustit. Výjimkou byla Justina. Ačkoli měla právo žádat o hodně, požádala pouze o vázu. Věděl jsem, že za tím něco je.”
Pracovník pohřebního ústavu jich určitě viděl víc. Takže vůbec nereagovala na to, že se já a moji sourozenci nechováme jako typičtí smuteční hosté. Byla to Justýna, kdo si s ní rozuměl v technických záležitostech. Nemohli jsme se zdržet rozboru toho, co bychom mohli zdědit – dům, to víte, bude se muset prodat – analyzoval Michał.
– Není z toho žádné východisko, koneckonců je to příliš velká hodnota na to, aby ho někdo z nás získal – Trochu škoda – lamentoval jsem, protože jsem vždycky toužil po velkém domě na předměstí. Věděl jsem však, že odpor je marný.Nikdy bych své sourozence nepřesvědčil, aby mi ho dali, a také jsem neměl prostředky na splácení tak drahé nemovitosti.
– Tento dům je stejně písní budoucnosti,” vzpomíná Mariola. – Soud bude pravděpodobně chtít zjistit, kde se nachází nevlastní syn této babičky. Pokud jde o dělení majetku, není to ten typ člověka, který obnovuje vazby.
Bezděčně jsem se podívala na Justinu, i když obviňovat ji, že se přiživuje na babiččině smrti, nebylo správné. Ano, odstěhovala se od nás, když zemřel Kacper, a ani před jeho smrtí k nám neměla příliš blízko.Pravidelně však navštěvovala svou babičku. Možná počítala s tím, že její úpadek bude výrazný, ale zároveň je třeba říci, že v posledních měsících jejího života péčí nešetřila. Byla snad ještě poctivější než my.
Babička nás vždy vychovávala pevnou rukou, jako by nám nahrazovala rodiče, kteří mimochodem poměrně brzy zemřeli. Byla k ní skoro stejně něžná jako k vnoučatům – to je pravda – vyskočili jsme, protože se vedle nás nečekaně objevila Justýna. – Vlastně jsem s ní chtěla mluvit o domě. Dělili jsme se tu o dědictví a na ní zbylo vybrat rakev a věnce. Vypadalo to, jako bychom ji od toho záměrně odváděli.
– “Neber si k srdci, co říká Mariolka,” bránil se Michael stejně zmateně jako já. – Nemyslela tím tebe. Ten dům by patřil Kacperovi stejně jako nám. Babičce byl tak trochu trnem v oku a určitě dostával dvakrát častěji výprask než já. Bojíme se o Bolka neboli Benka, kterého si pěstovali prarodiče a pak nám uletěl. – Ne, o toho ne – usmála se omluvně.
– O Kacperovu část domu nestojím. Víte, nemám děti a pravděpodobně už žádné mít nebudu a žiju pohodlně. A jsem často pryč, taková práce… To jsem ti chtěla říct.” – Hlouposti, Justýno – tentokrát se Mariola rozhodla promluvit. Ano, doufali jsme, že z dědictví vytěžíme co nejvíc, ale ne na úkor nejmladšího bratra. – Jsi ještě mladý, budeš pokračovat ve svém životě. Nikdo z nás nevyžaduje, abys Caspera navždy oplakávala – ale myslím to vážně.Já ten dům nechci.Chci jen tu vázu z obýváku – Vázu? Justina se tentokrát usmála nejen rty, ale i očima – Ukážu ti ji po pohřbu, ale slib mi, že ta váza bude pro mě. Babiččina tajemství Ještě chvíli jsme byli všichni dojatí Justininou laskavostí, ale večer už se začaly vkrádat pochybnosti.
Nakonec jsme se jako spiklenci večer sešli u mě v bytě. Manžel se při pohledu na nás zamračil a šel do pokoje mého syna, hrál si s ním na konzoli a důrazně dával najevo, že s námi nechce mít nic společného. Nedivila jsem se mu. Sama jsem byla překvapená, že mám v sobě tolik špatných emocí. Raději jsem je sdílela se svými sourozenci než s ním a se synem – A jaký je v té váze poklad? – nemohla Mariola vystát, než jsem přinesla tinkturu, kterou můj muž každoročně hrdě připravoval
– Poklad?Myslíš mapu nebo co?” – Možná mapu – sestra si zjevně nevšimla, že si z ní Michal trochu utahuje. – Nevíš, co babička dělala za války. Vždycky byla taková tajemná, a přesto se někdy děly divné věci, ne? Měla trochu pravdu Babička byla za války zdravotní sestrou v německé nemocnici. Měla z toho dokonce trochu nepříjemnosti, protože po válce se našli lidé, kteří ji za to chtěli hnát k zodpovědnosti. Ale nějak to pro ni nikdy nebylo moc špatné. Když se objevily problémy, vždycky se našel někdo, kdo jí podal pomocnou ruku. Dokonce i když jí zemřeli rodiče a ona musela, teď už jako vdova, požádat o svěření do naší péče, neměla s tím žádný problém. Když se Michal zapletl s opozicí a zčistajasna ho drželi ve vazbě, babička také zařídila jeho propuštění – Ta váza byla vždycky divná – já se postavila na sestřinu stranu.
– Přiznejme si to, bylo to ošklivé. A babička ji měla vždycky po ruce a vlastně do ní ani nikdy nedávala květiny. Možná je Justýna chytřejší, než si myslíme – a co máme dělat – já nevím, rozbít ji a podívat se, co je uvnitř? Všechny tři jsme ji začaly analyzovat, ale zároveň jsme všechny věděly, že to nemá moc smysl – Jestli tam nic není – začala jsem -, tak budeme vypadat jako idioti – a vlastně nám Justýna slíbila, že nám ji ukáže. Jestli je to mapa pokladu, možná se s námi o ni podělí.
Nakonec ten dům nechtěla jako hmotný majetek a my jsme si oddechli.Vidina rozbití vázy byla lákavá, ale každý z nás se cítil o něco lépe a říkal si, že jsme přece jen docela dobří lidé a že bychom se k něčemu takovému neodhodlali.
V čem spočívalo tajemství vázy? Pohřeb a smuteční hostina nebyly příjemné zážitky. Babička nám dala zabrat, ale zároveň se za nás vždycky bila jako lvice a naše děti bezmezně milovala.Byla také laskavá k našim manželům a manželkám, takže není divu, že jsme ji upřímně oplakali. Na chvíli jsme dokonce zapomněli na vázu, ale po smutečním obřadu nám Justýnin úsměv připomněl, že máme před sebou ještě jedno tajemství. Rozloučili jsme se s rodinami a vydali se za mlčenlivou švagrovou k babičce.Justina potvrdila naše domněnky
– “Bude se to muset přibít,” oznámila. – Má dvojité dno, ale už se do něj nedá dostat.Několikrát jsme to s babičkou zkoušely, dokonce jsme ji vzaly k někomu, kdo takové věci umí, ale nic. Naposledy byl takto použit na jaře 1946. To je dlouhá doba – co je uvnitř? Justina podala vázu Michalovi a ten ji vší silou rozbil o betonovou podlahu. Jestli nás teď sledovali nějací sousedé, určitě přemýšleli, jestli mají zavolat policii. Váza se proměnila ve stovky malých střepů a mezi nimi jsme zahlédli kus papíru – Pozor, je velmi starý – varovala nás Justýna. Jako na povel jsme od papíru odskočili. Justýna ho pomocí malých kleštiček zvedla a opatrně odnesla do obývacího pokoje. Tam na stole rozložila svazek papírů. Mariola dostala šťouchnutí loktem, tak moc jsem se těšila, až si ten papír prohlédnu jako první – Jména? – Chvíli jsem nechápala
– Jako Irena S. – moje sestra si rychleji spojila fakta, Justýna se znovu usmála.Naše věčně přísná a rozzlobená babička zachraňovala jako mladá dívka židovské děti v německé nemocnici – ne sama,” dodala hned švagrová. – Byla součástí větší organizace. Dokonce nebyla jedinou zdravotní sestrou, ale byla to ona, kdo žil se svým manželem v domě plném nacistů. Těžko by se našlo lepší místo pro evidenci židovských a polských jmen těchto dětí. Nikdo je nepodezříval, říkala vaše babička, nikdo se na vázu ani nepodíval.Pro lidi, kteří obývali jejich dům, byli jako neviditelní.
Pak se údaje předávaly tomu, kdo je potřeboval, ale babička si udělala kopii pro případ, že by je někdo nenašel nebo se údaje někde ztratily. A tak uvízly v téhle váze – Budeme hledači pokladů? – To nám nikdy neřekla… – Byla jsem trochu zklamaná a trochu smutná.
– Copak nám nevěřila? – Asi se bála o vaši bezpečnost – vysvětlila mi švagrová. – Docela nedávno mi řekla, když jsem jí vyprávěla, že mám v hlavě zprávu o různých příkladech, kdy Poláci za války pomáhali Polákům, víte, nejen Židům, ale i Romům, Ukrajincům a naopak. Takový důkaz, že člověk je vždycky nad hranicemi. Říkala, že po válce měla vždycky spoustu problémů.
Dostalo se jí hodně pomoci od lidí, kterým pomáhala, ale také hodně hořkých slov od těch, kteří ji vždy podezřívali z kolaborace. – A co ta váza? – zeptal se mě manžel, když jsem se večer vrátila domů, trochu uplakaná a trochu opilá. – Budeme hledači pokladů?” – “Justýna bude,” odpověděla jsem. Doufám, že se jí její záměr vytvořit tuto reportáž podaří a vzpomínka na babičku se neztratí.
