“Zvonek zazvonil právě ve chvíli, kdy jsem se usadila na pohovce s hrnkem čaje v ruce. Na chodbě stála moje sousedka ze sedmého patra, které jsem se před pár dny ve výtahu svěřila se svými problémy. Nečekal jsem, co uslyším.” Už dlouho jsem přemýšlel o koupi nového auta, protože můj vypečený renomé odmítal spolupracovat v průměru jednou za měsíc.”Možná má PMS”- Pomyslel jsem si, když jsem opět musel dát auto do garáže.
Jednoho říjnového večera jsem se vracel z kamarádových jmenin. Bylo po půlnoci a auto jelo skvěle. Najednou zhasly všechny kontrolky, auto se ještě chvíli kutálelo a nakonec se zastavilo. Vybral si skutečně ideální místo – nejnižší bod přejezdu pod viaduktem.Ocitl jsem se v díře, ze které by mě vytlačil snad jen polský národní tým vzpěračů.
Zatímco jsem se bezradně rozhlížel a snažil se najít východisko ze situace, projelo kolem mě rychlostí světla nejprve jedno auto a pak další. “Někdo se mě tu chystá zabít”. – proběhlo mi hlavou. Nejraději bych utekl, ale nemohl jsem opustit neosvětlené auto, protože to představovalo nebezpečí. Měl jsem zavolat silniční asistenci, ale neměl jsem instrukce.
Nakonec jsem se rozhodl zavolat bratrovi, který už měl mých problémů s autem plné zuby a určitě by mi pro začátek vynadal. – Co je to tentokrát?
– Řekl jsem mu situaci: – Dostal jsi ten trojúhelník? Doufám, že ano. Zhasni to a počkej, budu tam za dvacet minut – na ten trojúhelník jsem samozřejmě nemyslel.- Udělej něco, protože já už nemám sílu zabývat se tím tvým harampádím,” řekl Rafał, když mě vytáhl z díry a odtáhl na vedlejší parkoviště. Rozhodnutí padlo – sešrotuju tuhle rezavou plechovku a koupím si něco lepšího, i kdybych se měl zadlužit. Snadno se to řekne, těžko udělá…
Jako nezávislá svobodná žena jsem neměla po ruce muže, který by mi pomohl. Rafal odmítl spolupracovat. Samozřejmě by se našli kolegové, které bych mohl do pátrání zapojit, ale většina z nich je zaneprázdněná, přepracovaná a je nepravděpodobné, že by měli čas jezdit se mnou po autobazarech a prohlížet si vraky po celém městě.
Začal jsem s webovými stránkami.Po dvou dnech jejich prohlížení jsem dospěl k závěru, že je to špatná cesta, protože všem informacím, které poskytují, stejně nerozumím. Dokážu rozpoznat značku, ročník a dokonce i počet najetých kilometrů a objem motoru, ale stále nevím, zda je požadovaná cena správná, nebo příliš vysoká. Rozhodnu se zavolat kamarádčinu manželovi. Poradí mi, už jen kvůli Izě. – Huberte, jaké auto si mám koupit?
– Po krátkém úvodu jsem položil jednoduchou otázku – A kolik máš peněz? – zeptal se rozumně – Ptáte se, kolik si vezmu úvěru? No, řekněme patnáct, osmnáct tisíc – A co chcete koupit za patnáct tisíc? – Na internetu jsem viděl auta za pět nebo šest tisíc!
– Ano, ale ty už jedno máš, tak proč potřebuješ další šrot? – Huberte… – Začínal jsem ztrácet trpělivost – …buď chlap a řekni mi, co je důležité. Auto není totéž co auto, to vím.Je lepší investovat do značky nebo do veterána?Co je lepší, novější Fiat nebo starší Volkswagen – rozhodně starší, ale robustnější! Německá auta mají nerozbitné motory. Nedej bože, abyste si koupili něco jiného!
– Řekl a zavěsil. Měl jsem další rozhovor s kolegou z práce.Není technický, ale je to buran – Za tyhle peníze je asi nejlepší koupit si malého fiata. Úsporný, můžeš s ním zaparkovat kdekoli. Pokud se porouchá, náhradní díly jsou levné.
A auto stejně potřebujete jen na ježdění po městě. Správně. Jeden má pravdu a druhý ne. Nečekaně mi zavolal bratranec, který už šest let žije ve Státech. Po krátkém rozhovoru o rodinných záležitostech jsem ho zasvětil do problému, který právě prožívám.Koneckonců on sám má auto už dlouho – proč se po něčem nepodívat v Německu? Prý se odtamtud k vám valí lavina aut. Mají tam slušné silnice, lepší služby, i starší auto je v mnohem lepším stavu než to z Polska! No ne!Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že Iza s Hubertem ještě nespí – Z Německa?
Co to máš v hlavě. Budeš jezdit, holka, najedeš tisíce kilometrů a oni ti to naúčtují – Hubert už byl netrpělivý. – Kdybyste dovezli auto za desítky tisíc dolarů, možná by se to vyplatilo, ale jezdit po Evropě pro mrtvé auto? Šla jsem spát a zdálo se mi o stádech opuštěných vozidel. Do každého z nich jsem nasedal, abych se projel, a každé z nich mělo rozbitý alarm.
Kvílelo to jako čert. Po dlouhé chvíli mi došlo, že je to můj budík a že je čas vstát.Pátek mě bleskově minul, když jsem seděl na internetu a hledal auto.Našel jsem pěknou toyotu. Zavolal jsem majiteli a domluvil si schůzku na další den. Chlapík bydlel v Kielcích, což mě ke konci hovoru dostalo a připadal jsem si hloupě, že jsem vycouval.
V sobotu ráno jsem po několika pokusech auto nastartoval. Už jsem byl na nárožích města, když jsem si uvědomil, co dělám. Jestli ta toyota dopadne dobře, budu jezdit domů ve dvou autech. To by nemuselo fungovat ani pro takového blbce, jako jsem já.O hodinu později už jsem seděl ve vlaku do Kielců. Z majitele vozu se vyklubal statný čtyřicátník v obnošené teplákové soupravě, což mě trochu zneklidnilo. Nicméně teprve když jsem uviděl Toyotu, skutečně to se mnou otřáslo. Na webových stránkách byl obrázek slušného vozu a vyčerpávající popis vozidla.
Vše, včetně ceny, naznačovalo, že vůz je v dobrém stavu. To, co jsem viděl, byl zrezivělý a otlučený vrak – mám pocit, že na internetu byla fotka jiného auta – při pohledu na četné promáčkliny jsem si řekl
– Jestli se vám nelíbí, nekupujte ho. Jsi přece odborník! – V pondělí večer jsem si před sebou rozložil motoristické noviny a pustil se do studia inzerátů. Podařilo se mi domluvit si na úterý schůzku se třemi majiteli. Druhý den jsem se však domů vrátil ještě rozzuřenější.Dvě z aut, která jsem si prohlédl, se ukázala být podobným šrotem jako Toyota z Kielců; třetí nevlastnil inzerent, ale jeho bratr, který se auta vůbec nechtěl zbavit. Zvonek u dveří zazvonil právě ve chvíli, kdy jsem se usadil na pohovku s hrnkem čaje v ruce.Na chodbě stál můj soused ze sedmého patra, kterému jsem se před pár dny ve výtahu svěřil se svými problémy
– Máte ještě zájem o koupi auta? – Přikývl jsem a pozval ho dál – Omlouvám se, že jdu tak pozdě, ale dřív jste tu nebyl. Zítra odjíždím na pár dní na služební cestu a je to naléhavé – Prosím, posaďte se, chcete šálek čaje? – Ne, děkuji. Řeknu vám, o co jde. Mám tetu, už starou paní, která nedávno prodělala mrtvici. Není nebezpečná, ale už není tak fit jako před nemocí – Teta se proto rozhodla přestěhovat do Stockholmu ke své dceři.
Odchod však s sebou nese některá rozhodnutí, jedním z nich je nutnost prodat auto. Je to osm let starý peugeot. Rok a půl s ním jezdil můj strýc, a když zemřel, teta ho dala do garáže. Jezdil jsem s ním na údržbu a věřte mi, že je v perfektním stavu.
Měl byste o tohle auto zájem? Vyrazil mi dech. – Za kolik?! – málem jsem vykřikl. – Cena je jako za osm let staré auto této značky, a možná ještě nižší, protože jde o paušál. – Jak to myslíte? “Co mám sakra dělat pro úplně neznámou tetu?” pomyslel jsem si. – Pomyslel jsem si – Chci říct, že součástí balíčku je i kočka. Zíral jsem na hosta jako tele na malovaná vrata – Nerozumím tomu – zaúpěl jsem. – Jaká kočka – černá s bílými ponožkami.Jsou mu dva roky a je to hrozný mazel. Vlastně je to kočka, ale kastrovaná. Na chvíli zmlkl a díval se na mě
– Paní jednou řekla, že má ráda kočky, a dokonce uvažovala, že si nějakou najde. Když mi teta zavolala s úkolem prodat auto i s kočkou, vzpomněl jsem si na tebe. Teta si kočku vzít nemůže, protože její vnuk je alergický na zvířecí srst. Sama bych si ji vzala, protože ji mám moc ráda, ale jsem neustále na cestách.O týden později jsem už byla majitelkou osmiletého tmavě modrého peugeota, který vypadal jako nový, a nejhodnějšího mazlíčka na světě, Kokiho, který se u mě velmi rychle zabydlel.Možná proto, že soused, nyní Jacek, k nám často chodí na návštěvu. Kočka ho zbožňuje a tyto její pocity se pomalu přenášejí i na mě….
