“- Synu, prosím tě, řekni, že to není pravda! – Zasténal jsem a zamnul si ruce. – Vždyť máš před sebou skvělou kariéru! Třeba to dotáhneš až do samotného Vatikánu, k papeži… Nasedni do auta, jedeme domů a já zítra pojedu do kurie.” Dívám se na okno, za kterým se stmívá, ale nerozsvěcím. Nechci vidět světlo. Jsem plný zoufalství.Nechápu, jak se to mohlo stát!Vždyť jsem se tolik snažila… Zasvětila jsem Konrádovi celý svůj život a on mě odvrhl. Včera jsem tam šla v naději, že mu promluvím do duše. Šla jsem tam a byla jsem zděšená. Vesnice… Ne, ne vesnice – vesnice. Na dvoře žena v zástěře vnucené přes staré šaty – Prosím, pojďte dál,” řekla a odklopila branku.
– Přišel jsem za svým synem,” řekl jsem. – Já jsem… Nechápavě se na mě podívala a pak pokrčila rameny – Vím moc dobře, kdo jste. Čekala jsem tě. Okolnosti jsou takové, jaké jsou, ale nakonec se stejně budeme muset seznámit.” “Ty to nechápeš,” povzdechla jsem si podrážděně. – Nemám v úmyslu tě poznávat.Přišel jsem si to vyřídit a jednou provždy zapomenout na tento incident. Obě jsme matky a víme, co je třeba udělat.
Nechápala, o čem mluvím Žena mlčela. Vytáhl jsem z kabelky připravenou obálku. “Přinesl jsem peníze,” řekl jsem a podstrčil jí všechny své úspory. – Není to moc, ale mělo by to stačit. Víte, nejsem bohatý, ale vím, že ani vy si nemůžete dovolit takové výdaje. V Polsku je to dražší, ale když pojede do Čech, mělo by to stačit – o čem to mluvíš?- Zeptala se, jako by tomu opravdu nerozuměla – myslím, že je to jasné – odpověděl jsem.
– Oba máme problém, tak se ho musíme zbavit. Zbavit se toho! Konečně ji napadlo – Chceš, aby provedla ten zákrok? – Zeptala se zvláštním hlasem. – Že by měla zabít své dítě – Momentálně to není dítě, je to problém – rozčiloval jsem se.
– I kvůli ní, i kvůli mému synovi.Jako stará panna s dítětem se stane terčem posměchu celé vesnice, protože můj syn si ji nevezme, nezahodí tolik let vzdělání, nebude riskovat kariéru kvůli vesnické holce, která mu vlezla do postele a nechránila se.
– Moje dcera je slušná holka! – Kdyby byla tak slušná holka, tak by se kolem ní nepovalovalo břicho – rozčílila jsem se na tu ženu. Jak k tomu vůbec mohlo dojít, můj syn a ona!Konrád byl vždycky rozumný, nikdy by mě to nenapadlo… Navíc měl budoucnost! Všechno to začalo asi před půl rokem. Syn chodil domů jen zřídka, ale najednou na mě neměl vůbec čas.
Bylo to sezení, úkol nebo něco jiného – dnes vím, že se prostě jen vyhýbal. Dostal se do téhle hloupé situace a nevěděl, jak z ní ven. Škoda, že mi to neřekl hned, mohla jsem to nějak vyřešit, existují přece speciální prášky… A tak?Poslední větu jsem musela říct nahlas, protože žena přede mnou najednou zrudla jako řepa a zlostně zalapala po dechu: “To břicho si neudělala sama.
Na to jsou potřeba dva!” – Kéž by ji napadlo, jak to potom zvládne! Může samozřejmě porodit a dát ho k adopci, ale kolik to bude problémů – Potrat? Adopce?Chcete mi vzít vnuka?- zeptala se a o krok ustoupila – Jak mi to mohl udělat? Žena kypěla nenávistí, ale já musel syna zachránit – Chtěl jsem to napravit, ale když ne, tak ne! – Obálku s penězi jsem schovala do kabelky.
– A syna si stejně vezmu s sebou! Najednou se objevil Konrád: “Proč nebereš v úvahu můj názor?- Zeptal se – Miláčku, já na tvůj názor beru ohled pořád. Vím, co je pro tebe nejdůležitější… – Ne, nevíš! – přerušil mě ostrým tónem.
– Bylo pro mě důležité udělat, co jsi chtěl; moje přání se nepočítala. Věděl jsi, že chci být automechanikem – samozřejmě – přikývl jsem. – Naštěstí tě to později přešlo – mě ne. Rozhodl ses mě poslat do semináře.
– Ale ty jsi snil o kněžství! Syn se posměšně zasmál. – Kněžství?Na to potřebuješ povolání, a to jsem nikdy neměl. Tu univerzitu jsem nenáviděl. Nebyla pro mě – jak to myslíš: nebyla o tobě? – zeptal jsem se pomalu. A pak mi můj milovaný jedináček řekl, že už před půl rokem opustil seminář, aby mohl… pracovat v dílně. Bez mého vědomí a souhlasu.
Nemohla jsem uvěřit, že udělal něco tak nezodpovědného – Synu, prosím, řekni mi, že to není pravda! – Zhroutil jsem se. – Máš před sebou skvělou kariéru!Třeba se dostaneš do samotného Vatikánu, k papeži… Nasedni do auta, jedeme domů a zítra pojedu do kurie… – Nikam nejedu, tohle je můj domov a moje… žena. Brzy budeš babičkou.
Měla bys děkovat Bohu – za co! – vykřikl jsem. – Kvůli tomu parchantovi? Za ztracené naděje? Dala jsem mu ultimátum: – Buď se se mnou vrátíš, nebo už mě nikdy neuvidíš. – Tvoje volba,” řekl. Objal tu vesničanku kolem ramen a odešli na dvorek. Sedím teď sama a nechápu, jak se to mohlo stát. Vždyť jsem mu dala tolik srdce. A on se ode mě odvrátil.Už nemám syna.
