“Zpráva, že se objevila dědečkova nová závěť, v níž vše odkázal své dceři, mě šokovala. Vždyť jsem měla v ruce notářsky ověřený odkaz učiněný před třemi lety, že já a moje sestra všechno zdědíme! Byt, nábytek, rodinné památky…”
Vždyť jsme to byly já a Ewunia, kdo se o dědečka posledních pár let staral. Všichni kolem o tom věděli – rodina, přátelé, sousedé.
Tak proč najednou ta nová závěť, když teta žije v Rakousku a do Polska přijela jen dva dny před otcovou smrtí?
Její prarodiče tě prakticky vychovali, tebe i tvou sestru, tak bys jim to teď měla oplatit! – Slyšela jsem to, když jsem se před pár lety ptala tety, jestli se hodlá podílet na péči o mého otce. Dokud žila babička, zvládali to oba, ale po její smrti si dědeček nedokázal uvařit ani večeři.
Ukázalo se však, že tetě to bylo úplně jedno a bez mrknutí oka hodila péči o něj na mě a Evu.
– Nějak to zvládneme! – řekla moje sestra, když jsem jí vyprávěla tento rozhovor. Tetu samozřejmě ani nenapadlo, že by otci finančně pomohla. Dědeček, bývalý ředitel, měl naštěstí solidní důchod, protože jsme se sestrou měly napjatý rozpočet a těžko bychom dědečka uživily. Dědeček nám nahradil otce a babička pomáhala.
V jednom měla teta Grazyna pravdu – cítily jsme povinnost se o dědečka postarat, protože nám vlastně nahradil otce, který zemřel při autonehodě, když jsme s Ewou chodily do prvních tříd základní školy. Jeho ztráta pro nás byla obrovskou ranou.A nejen pro nás, ale i pro mámu, která se pak ještě několik let nemohla dát psychicky dohromady.
Trpěla depresemi, byly dny, kdy nemohla ani vstát z postele, a pak se všechno točilo kolem našich dětí. Nebýt prarodičů, asi bychom to sami nezvládli. Zatím s námi byli každý den. Babička vařila, prala a žehlila, dědeček nám pomáhal s výukou. Byli jediní, kdo udržoval věci v chodu, a my se sestrou jsme vyrostly v hodnotné ženy, takže když babička poprvé onemocněla, cítily jsme povinnost se o ni postarat. Teď jsme to byly my, kdo vařil večeře a pomáhal s úklidem.
Po její smrti, kterou každý z nás velmi prožíval, se nejdůležitější otázkou stalo: Co dál s dědečkem?
Ani jeden z nás ho nemohl vzít s sebou, protože máme malé byty. A přestěhovat se k dědečkovi také nepřipadalo v úvahu. Každodenní povinnosti ho naštěstí netrápily, museli jsme mu jen nakoupit a uvařit večeři. To první proto, že už skoro nevycházel ven, tak nemocné měl nohy, to druhé proto, že nerad vařil, i když to zřejmě i uměl. Kdybychom mu nenosili něco teplého v termoskách, živil by se nejspíš jen chlebem. Zorganizovat pro dědečka každodenní pomoc byl trochu problém, ale čtyři roky jsme to nějak zvládali.
Bohužel v poslední době začal mít děda problémy nejen s nohama, ale i s vnímáním toho, co se kolem něj děje. Vzpomínám si, že kdykoli jsem se u něj objevil s nákupem, jako straka koukal do mých sítí – A ty jsi koupil ty rohlíky u G.? Chodila jsi do toho stánku na rohu pro salát? – Ujišťoval mě vzrušeně, bral do ruky každý výrobek a kontroloval jeho kvalitu. – Ano, dědo – zalhal jsem mu hladce, protože co jsem měl dělat? Říct devadesátiletému pánovi, že jsem všechno koupil na trhu, protože Gruszkowského pekárna už skoro dvacet let neexistuje, protože její majitel zemřel?A že stánek se zeleninou už dávno nahradilo parkoviště před velkým bytovým domem?
Dobře jsem věděl, že by bylo zbytečně kruté o tom mluvit, protože by ta zpráva narušila klid starého pána. Sice jen na chvíli, protože za chvíli by si to stejně nepamatoval a znovu by se mě zeptal, jestli ty buchty byly od Gruszkowského, ale stejně… Přišla po letech a chtěla si všechno vyříkat. Před rokem se dědečkova skleróza stala nebezpečnou pro něj i pro ostatní lidi. Stalo se, že vytopil sousedy, protože nechal v koupelně roztočené kohoutky.
Také jsme se s Evou bály, že už nebude moci používat plyn ani na vaření vody na čaj. Navíc nebezpečné výkyvy krevního tlaku, kterými začal trpět, způsobily, že jsme se sestrou po dohodě s lékařem dědečka převezly do domova důchodců, Před čtrnácti dny tam zemřel… Když už na tom byl velmi špatně, informovaly jsme rodinu. Teta přijela z Rakouska a samozřejmě zůstala v bytě mých rodičů, protože kam jinam by mohla jít?
Nikoho z nás nenapadlo jí to zakazovat. Se sestrou jsme netušily, že by mohla udělat něco špatného, a ostatně po pohřbu, který uspořádali, jsme tetu dokonce samy nabádaly, ať si z rodinných památek vezme, co chce. Koneckonců to byli její rodiče a možná jí některé fotografie, obrazy, předměty byly obzvlášť drahé. Za života prarodičů se teta nikdy ani slovem nezmínila, že by nesouhlasila s jejich rozhodnutím přenechat nám dva pokoje s kuchyní.
Věděli jsme, že se v Rakousku provdala za poměrně bohatého muže a o peníze rozhodně nebyla nouze.Maximálně tak její srdce a empatie.Nebyla pro nás vzornou tetou, která se starala o smrt svého bratra a osiřelých neteří. Ale ne! Sotva jsme ji znali, ani ji nenapadlo, že by nám mohla finančně pomoci.
Lidé si mysleli, že když máme tetu v zahraničí, musí nám posílat balíčky s různým zbožím. Nedostávali jsme od ní ani dárky k oslavám a svátkům. Posílala nám jen přáníčka. Věděli jsme, že má dceru, ale viděli jsme ji jen asi třikrát v životě. Naposledy to bylo na pohřbu její babičky, protože na pohřeb dědečka nepřišla. Zřejmě nemohla, pracovala. Její přítomnost nám nechyběla. Veronika byla chladná a povýšená jako její matka. Byly jsme si se sestrou jisté, že po dědečkově smrti budou dál žít v Rakousku a přestanou se s námi stýkat, ale pak takové překvapení! Nová závěť…
A v ní stojí, že všechno dědí teta. Když se teta nastěhovala do domu mých prarodičů, vyměnila zámky na dveřích. Samozřejmě se mě nikdo nezeptal, jestli si odtamtud chci vzít nějaké památky. Protože proč bych měl? Naštěstí jsem měl doma kopii dědečkovy notářsky ověřené závěti. A boj o dědictví jsem nehodlala vzdát! – V nejhorším případě si můžete se sestrou nárokovat povinný díl, což je polovina toho, co byste měly zdědit jako zákonné dědičky,” vysvětlil mi právník, ke kterému jsem šla hledat pomoc. Teta to všechno už dávno naplánovala.
– Takže když nezvrátíme závěť, kterou má teta, dostaneme čtvrtinu bytu a všechno v něm? – Ujistil jsem se – Přesně tak – přikývl právník – Ale nejdřív jsem se chtěl podívat na tu závěť, kterou má teta, protože jsem opravdu nechtěl věřit, že nějaká existuje. Zajímalo mě, jak se jí podařilo přesvědčit dědečka, aby změnil svou poslední vůli? Vždyť do Polska jezdila tak zřídka! Prostřednictvím najatého právníka se mi podařilo získat kopii. A… zamračila jsem se: závěť napsal dědeček vlastnoručně za přítomnosti svědků: mé tety, jejího rakouského manžela a její dcery.
A skutečně tam stálo, že všechno dědí teta, ale… Něco mi na tom nesedělo. To datum! Údajně pocházelo z doby před šesti měsíci, ale pero, kterým bylo napsáno, mělo jinou barvu než zbytek závěti.Podle mého názoru bylo datum vloženo mnohem později… – Bylo by nutné prokázat padělání,” řekl právník. – Bylo by těžké dokázat, že dokument byl vyhotoven jindy. Ale kdyby teta dokázala, že byla toho dne v Polsku, případ by byl ještě obtížnější.
Ale měl jsem eso v rukávu! – Tohle není dědečkův rukopis! – Řekl jsem. – Tedy je, ale je to ještě z dávných dob, těsně po otcově smrti, kdy se teta zavázala, že mně a sestře pomůže. Vzpomínám si, jak se zavázala, že nám zajistí budoucnost, že se postará o naše vzdělání, protože jsme její milované neteře, její sirotci. Teď jsem pochopila, proč to řekla, prostě jí záleželo na tom, aby všechno zdědila po rodičích. Nejspíš se postarala o to, aby dědeček, zmatený psaním závěti a kulhající pochybnostmi, nevložil datum. Myslela si, že i kdyby dědeček zanechal jinou závěť, mohla by ji “přebít” tou svou, stačilo by vložit pozdější datum.
No, nevěděla však o jedné věci: dědeček se před třemi lety spálil. Polil si pravou ruku horkým čajem, vážně si ji popálil a od té doby má problémy s psaním.Jeho rukopis se změnil, což by měl grafolog bezpochyby potvrdit – Kde jen vzít vzorky dědečkova písma? Vždyť dokumenty zůstaly doma a klíče od bytu má teta! – A pak jsem si vzpomněl na poznámky, které nám dědeček psal, mně a Evě, každý den.Co máme dělat, co koupit…
– Budou se hodit! – zhodnotil právník. Dodal, že dědečkův podpis se pravděpodobně objevuje na jiných dokumentech – To znamená, že žádáme o zpochybnění závěti předložené tetou, která byla sepsána před touto notářsky ověřenou závětí. A samozřejmě obviníme tetu z podvodu a úmyslu zpronevěřit majetek.
Grafolog potvrdil, že dědečkův rukopis na tetině závěti byl určitě mnohem starší než notářsky ověřená závěť. “Po popálení se svaly stáhly a kůže na ruce se napnula, takže písmena psaná panem Janem Kaweckým změnila tvar, což je vidět na pozdějších dokumentech,” potvrdil u soudu. Teta spor o závěť prohrála Soud rozhodl, že byla datována bez vědomí a souhlasu dotyčné osoby.
A prohlásil notářsky ověřenou závěť, v níž dědeček ustanovuje mě a Evu svými dědici, za závaznou. Samozřejmě, že teta měla v tu chvíli právo domáhat se dědictví, ale… Nabídli jsme jí jiné řešení. Slíbili jsme, že se neobrátíme na státní zastupitelství, aby ji stíhalo za padělání dokumentu v náš neprospěch. Naštěstí se v této chvíli ukázalo, že teta je rozumná. Souhlasila s tím, odjela do Rakouska a zmizela z našeho života.Doufám, že tentokrát už nadobro!
