“- Miláčku, chtěl jsem ti popřát… – Tiše, musím ti něco říct. Konečně se osvobodím od tohoto manželství.
Před týdnem jsem podal žádost o rozvod a Vánoce už budu trávit po boku ženy svého života,” prohlásil a poplácal mě po rameni jako kamaráda. – Tahle fraška skončila! – křičel tak hlasitě, že se na nás začali dívat lidé stojící vedle nás.” Viktor byl parchant. Musel být, když odešel za jinou, a ještě takovým způsobem…
A to jsem ještě nevěděla všechno.Od mého rozvodu s Viktorem uplynuly dva roky a já se z toho ještě nevzpamatovala. Stále jsem truchlila…
Ale pomalu jsem si začínala zvykat na samotu. Už jsem nepočítala se změnou nebo příjemným překvapením ze strany osudu. Moje kolegyně z práce byla jiného názoru – Měla by sis užívat života – říkala, když jsme seděly u ranní kávy mezi jednou peticí a druhou. – ‘Začala jsi úplně novou kapitolu, jsi svobodná, můžeš si dělat, co chceš, s kým chceš a kdy chceš. A to nemluvím o chlapech.Vezměte si příklad ze mě.
Nepotřebuji muže, abych byla šťastná. Vydělávám si sama, užívám si života, dovolenou trávím u moře, jak jsem vždycky chtěla, ne na horách, které mě unavují. Pokrčila jsem rameny. Byla jsem jiná.
Pracoval jsem, protože jsem musel, jedl jsem, protože jsem musel. Podobně jsem přistupoval k domácím pracím, jinak bych zarostl špínou a utopil se v chaosu. Ale pro sebe jsem nechtěl dělat nic.Nulové potěšení nebo radost z čehokoli. Protože z čeho mít radost? Blížil se konec roku, venku bylo šedivo a Vánoce se blížily…
Od rozpadu manželství to pro mě byl jeden z nejhorších dnů v roce. Nejspíš proto, že jsem si ho neodmyslitelně spojovala s tím, že mi manžel na andrejském večírku oznámil, že odchází za jinou. Vzal mě na ples pořádaný jeho firmou, nalil do sebe spoustu alkoholu…..
Vzpomínám si, že jsme pozvedli sklenky se šampaňským a začali si navzájem přát, aby se všechna dobrá znamení vyplnila. “Ať nám toto období přinese hodně dobrého,” řekla jsem Viktorovi. “Mně určitě přinese,” řekl. “To doufám,” podpořila jsem vždy svého muže. – Zasloužíš si to, tvrdě jsi pracoval.
Alkohol, který vypil, udělal své a on zapomněl, kdo před ním stojí. Nebo se to tak rozhodl zahrát. Dodnes nevím – konečně se toho manželství zbavím,” pokračoval a díval se na mě zamlženýma očima. – Před týdnem jsem podal žádost o rozvod a Vánoce strávím po boku ženy svého života,’ prohlásil a poplácal mě po rameni jako kamaráda.
– Tahle fraška skončila!- vykřikl tak hlasitě, že se na nás začali dívat lidé stojící vedle nás. Podlomily se mi nohy. – Viktore, zbláznil ses?- zašeptala jsem, manžel se rychle napil šampaňského a podíval se na mě trochu jasněji. – Ehm… Edito, aha, to jsi ty… No, stejně jsem ti to chtěl říct, ale pořád jsem to odkládal. Koneckonců jsme spolu už tolik let, ale už jsem vyčerpal vzorec… že……..
Odcházím, otočil se a vmísil se mezi hosty. Stál jsem uprostřed místnosti a snažil se pochopit, co se vlastně stalo. Došlo mi to, až když Viktor nadobro zmizel z večírku. Hledala jsem ho, ale ukázalo se, že odešel; prostě mě tam nechal Nebyl ani doma. Vrátil se druhý den večer, aby si vyzvedl své věci. U soudu uvedl jako důvod rozpadu manželství neslučitelnost povah.Neměla jsem sílu protestovat. Protože jsme neměli děti, skončilo to rychle. Bylo mi smutno, když se mi ty vzpomínky vrátily. A vracely se často…
Proč jsem se jich nemohla zbavit – Edith, ženo, probuď se! – Irmina přerušila mé chmurné úvahy. – Na chodbě čeká další prosebník a odpoledne jsme spolu vyrazili na nákupy. Kamarádka chtěla, abych jí pomohla vybrat šaty na večírek. Protančím celou noc,” řekla a s úsměvem si prohlížela šaty v obchodě. – Na takových akcích hledají ženy partnery a muži snadnou kořist. Toho využiji! – zasmála se.
– Pokusím se, slíbím a budu se bavit, hej! Zvedl jsem oči k nebi a zaťukal si na čelo.Opravdu, jaká hloupost… Nakonec si Irmina vybrala šaty s hlubokým výstřihem, který zdůrazňoval její postavu. – Taky bys měla jít na takový večírek – řekla, když jsme vycházely z obchodu. – Nemůžeš strávit dalšího Silvestra sama doma. Na to jsi moc mladá!” – “To je pravda, můžu,” zamumlala jsem. Nehodlala jsem nikam chodit, nikoho pokoušet, nikoho balit a dělat si naděje.Proč se trápit?No, a neuměl jsem tančit. Raději si půjdu lehnout a ten konec roku prospím – to přece nedopustím,” řekla Irmina a zřejmě nabrala kurz k nejbližší kavárně. – ‘Pojď, dáme si kafe, vydýcháme se, popovídáme si…
Nechtěla jsem ji urazit, tak jsem šla, a pak – ani nevím jak – mě přesvědčila, abychom si spolu udělaly silvestrovský večer ‘pro nezadané’. Možná je to tím, že neumím říct ne? Vždycky jsem byla tichá, klidná a slovo ‘asertivita’ jsem znala jen z novin. Tři týdny utekly jako voda. Vánoce jsem strávil s rodiči a jen o pár dní později jsem jel s Irminou na hory. Ona mluvila za dva, já mlčel a byl plný pochybností.Můj přítel se tam chtěl bavit, a já? Nevím, co pro sebe. Ani jsem si nekoupila šaty, místo nich jsem zvolila sukni a lehkou halenku. Ale když se mě Irmina zeptala, jestli mám to správné oblečení, odpověděla jsem, že ano.
A vůbec jsem nelhal. Když jsme přijeli, sněžilo. Irmina zaparkovala na osvětleném parkovišti vedle penzionu a pištěla radostí jako malá holka – Hurá! Dorazili jsme v pořádku a sněží. Skvělé! Teď rychle do pokoje, musíš se obléknout – vyskočila z auta dřív, než jsem stačil otevřít dveře. Vybalili jsme si zavazadla. Při pohledu na můj “outfit” Irmina prohlásila, že vypadám jako vlastní babička – nepřijela jsem sem balit ani tančit. Sednu si ke stolu, budu ti hlídat kabelku, zatímco se budeš bavit,” vysvětlila jsem a bojovala s podrážděním. Začínala jsem litovat, že jsem sem přišla – Jasně! – vyhrkla.
– Proč říkáš takové věci!Uvidíte sami, že všechno bude jinak. Zabal to, holčičko, bála jsem se najednou. Doufala jsem, že se Irminina předpověď nevyplní. Bože, vždyť já bych ani nevěděla, o čem se s takovou sběračkou bavit!
Nikdy jsem neuměla flirtovat. S Viktorem jsme se znali od střední školy a nějak přirozeně jsme přešli od přátelství k randění a svatbě.Pak jsme se stejně hladce rozvedli.Já vím, nuda… A přesto mi ta “nuda” dávala pocit bezpečí. Když nastal čas jít na chodbu, najednou jsem si přála zůstat v pokoji a zabarikádovat se. Irmina zřejmě něco vycítila, protože mě rozhodným pohybem vzala pod paží a táhla mě dolů. Posadily jsme se ke stolu. – Hele, jací milí kluci – vyhrkla, rozhlížela se kolem a rozdávala úsměvy. Její chování se mi nelíbilo Usmívala se jako blázen, třepotala řasami, koketně si upravovala vlasy… – Jenže konkurence je velká – zamumlala jsem zlomyslně. – Podívej se na to množství košíčků… – Ošklivé – zhodnotila Irmina rychle a pozorně si prohlížela ostatní ženy. – Tady je Marianna,” mávla na elegantní brunetku s přísným výrazem. – Vidím i Lidku – naklonila se ke mně a začala šeptem vysvětlovat: – Marianna a Lidka jsou pravidelnými návštěvnicemi těchto akcí. Hledají zde kořist – Kořist?- Překvapilo mě to. Irmina se zachichotala
– Oba jsou svobodní, bohatí a rádi si hrají s muži.Chovají se k nim jako ke sluhům.Na základě: přinést, obsloužit, zamést, uvařit, nakoupit, dohnat mě. Seznámila jsem se s nimi před třemi lety na setkání pro svobodné lidi. Takovým setkáním říkají “veletrh”. Vyberou si chlapce, nechají si ho pár měsíců doma, a když je přestane bavit, hledají si jiného. – Je to hrozné… – rozčílila jsem se. – Nevím – Irmina pokrčila rameny.
– Co se komu líbí.Myslím, že je lepší, když je využíváte vy, než aby oni využívali vás. Nebyl jsem přesvědčen, že mě chování paní Marianny nebo Lidky nepobavilo, natož aby na mě zapůsobilo. Trh? Jaké slovo, jaký přístup – Lidzia! Rád vás vidím!- Irmina vstala od stolu a políbila drobnou blondýnku křehké krásy na tvář. – Lidka – natáhla ke mně ruku. Tenký zlatý náramek tiše zacinkal. – Edyta – představila jsem se. – No, vidím nějaké zboží z loňska… – nová známá se posadila a začala se pozorně rozhlížet po místnosti. Sledovala jsem její pohled. A najednou… mi ztuhlo srdce. Uprostřed mužů jsem zahlédla Viktora! Udiveně jsem si protřela oči. To není možné! Tady můj bývalý manžel? Na plese pro svobodné? – Ten je k ničemu,” Lidka si všimla, na koho se dívám. – Vydělává málo, v posteli je nepoužitelná, neumí ani pořádně uklidit.
Nestojí za to,” mávla pohrdavě rukou, “mluvíš o té, co sedí u stolu u zdi? Na levé straně? – Irmina se zeptala. Lidka přikývla – Docela hezký – poznamenala Irmina. – Jak víš, že není vhodný – přesně? Znáte ho?- Zeptal jsem se a doufal, že nejevím známky nervozity. “Jistě,” odpověděla Lidka. – Kdo ze štamgastů ho nezná! Je téměř na každém setkání. Každopádně pokud nevěříte, zeptejte se Kašky nebo Jadzie.
Prý před časem opustil svou ženu kvůli stážistce, ale ta se ho rychle zbavila, protože jí prezident firmy dal lepší vyhlídky do budoucna – zachrčela komunikativně. Irmina se zachichotala a já seděl jako na jehlách. Chtěl jsem se dozvědět co nejvíc, ale neodvážil jsem se zeptat. Naštěstí Lidka pokračovala: “Z té firmy ho vyhodili, z té další taky, a teď prý pracuje v nějakém skladu. Chodí na ty schůzky a hledá si ženské, u kterých by mohl zůstat – opřela si bradu o ruku. – Víte, pronájem bytu stojí peníze, ale něco za něco… A on nemá co nabídnout.Chudý ve všech směrech. Opravdu, milé dámy, nestojí za to, abyste si ho vzaly,” uzavřela. – Aha, tenhle je prý lepší, v posteli taky, a doma něco umí, opravovat… – hlásila a ukázala na Viktorova společníka. – Sloužil u Jadzi, a ta je náročná – zasmála se. Podívala jsem se na svého bývalého a nemohla uvěřit, že to, co o něm Lidka řekla, je pravda. Srdce se mi sevřelo.Milovala jsem ho ještě?Odešel, opustil mě… Ale byl to Viktor, můj manžel! Jedním jsem si byla jistá. Ublížil mi a jeho odchod mě stále bolí. Brzy se k nám připojila Marianna a spolu s Lidkou začaly vyprávět anekdoty o “exemplářích” přítomných na večírku. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí o Viktorovi, ještě z doby, kdy jsme byli manželé! Dost dam tady ho znalo… Myslím, že já ho neznala vůbec. Jedna věc je být opuštěný kvůli druhé lásce a druhá sdílet manžela s celým harémem. Cítila jsem něco víc než odpor. Viktor si mě všiml, ale nepřiblížil se ke mně. Není divu, neměl se čím chlubit. Skončila jsem tu takříkajíc náhodou, ale on…
Slyšela jsem dost na to, abych konečně přestala truchlit nad rozvodem a smířila se s fakty. Je konec. A není čeho litovat, rozhodla jsem se, že se budu dobře bavit, tančila jsem a bylo mi jedno, jestli znám kroky nebo ne, prostě jsem se nechala vést a bylo to dobré – úplně jiné než v životě, kde by člověk měl vědět, kam jde. Poprvé po dlouhé době jsem se upřímně zasmála, pár drinků mě uvolnilo, dokonce jsem trochu flirtovala.
A Viktorův odchod jsem začala brát jako dar osudu.Nedokázala jsem pochopit, jak jsem mohla být tolik let vdaná za takového hajzla a ničeho si nevšimnout. Když se večírek chýlil ke konci, byla jsem v pokušení k němu přistoupit, popřát mu s ironickým podtextem, ale zdržela jsem se.Do ležícího muže se nekope a já chtěla vstoupit do nové etapy s čistým štítem. Nehodlal jsem v sobě dusit zášť a hněv. Kromě toho tu byla možnost, že můj zájem dodá Viktorovi odvahu. Co kdyby se chtěl vrátit a prosit o druhou šanci? Raději nic neriskovat.
