“Tenhle život mimo domov byl tak odlišný od toho doma. Žádné pleny, žádné pleny, žádné pleny, žádné vložky a žádné stavění věže po šedesáté osmé před sedmou hodinou ranní.
Byly tu pohodlné pokoje pro vlastní potřebu, kde jsem si mohla v klidu a pohodě odpočinout po náročném pracovním dni, a snídaně formou švédských stolů, kde nikdo nepočítal, jestli bude dost párků na zítřek.
Snila jsem o studiu v zahraničí, dobré práci někde v Evropě, super autě, super křesle a samozřejmě super babičce po svém boku… Moje sny skončily, když jsem byla na střední škole a otec dostal mrtvici. Musel se vzdát práce a skončil v důchodu.Úspory šly na jeho rehabilitaci a já zůstala na místní univerzitě, abych neutrácela za kolej a dojíždění.
Pořád jsem měl šanci získat práci v dobré firmě, takže jsem nadával na management jako divoký osel a učil se tři jazyky najednou, angličtinu, francouzštinu a španělštinu. Tak jo, to je všechno, nějak to zvládneme.
Neměl jsem peníze na superauto – nebo vůbec na nějaké superauto – ani na romantiku, ale holky jsem si našel sám. Tahle dobrodružství jsem nebral vážně, protože jsem se soustředil na studium a na zajištění své budoucnosti.
A pak jsem potkal Veroniku a poprvé v životě se zamiloval. Ostatní sny letěly do vesmíru, ale Veronika mi to vynahradila.
Byla jediná a jedinečná. Krásná a inteligentní studentka farmacie. Ráda tančila a pekla báječné dorty. Sblížili jsme se na konci čtvrtého ročníku na univerzitě, a jakmile jsme nastoupili do pátého ročníku… ukázalo se, že antikoncepční pilulky skutečně někdy selhávají. Neplánovali jsme to, ale stalo se. Otázkou bylo, co dělat dál.
Dítě teď? Když nemáme práci, byt, nic? Věděli jsme, že než se Veronika narodí, stihneme dostudovat, ale co pak? Na druhou stranu, když už nám život předložil takovou výzvu, museli jsme ji přijmout. Měli jsme se rádi a chtěli jsme být spolu, tak jsme si mysleli, že to zvládneme. Bartek se narodil dva týdny poté, co jsme obhájili magisterský titul.
Rodiče se snažili pomáhat, ale nemohli si toho moc dovolit; moji skoro tchánovci také nebyli nejbohatší. Takže odpovědnost za rodinu padla hlavně na mě.Veronika dostávala almužnu v mateřství a pět stovek navíc, ale dítě – ač tak malé – generovalo spoustu nákladů.Podařilo se mi najít práci, pronajali jsme si podnájem a nějak jsme vycházeli s penězi, i když nebudu tvrdit, že to bylo snadné.
Šetřili jsme na všem, na čem se dalo.Já jsem se převlékl do dvou obleků, Věra se vzdala kadeřníka, kosmetičky a nového oblečení. Slíbili jsme si, že až Bartuš povyroste, pošleme ho do školky, pak půjde Weronika taky do práce a bude to pro nás jednodušší, vynahradíme si hubená léta. Měsíce ubíhaly a nic se neměnilo, pořád jsem pracoval jen já, protože Bartek se do školky nedostal. Navíc nám začal čím dál častěji marodit, takže by bylo zbytečné, aby si Veronika teď hledala práci.Na druhou stranu mě povýšili.Už jsem nevedl školení jen pro svou pobočku, ale se služebním autem jsem začal jezdit po celé republice a školit zaměstnance v nově založených pobočkách. Lepší peníze, bohužel na úkor času stráveného doma. Nicméně jsme se s Veronikou rozhodli, že to zkusíme. Pokud se mi to nebude líbit, požádám o návrat k práci v regionu.Nežádal jsem o to.Ano, týdenní odloučení od snoubenky a syna znamenalo, že stesk je trvale v kalendáři, ale… Tenhle život mimo domov byl tak odlišný od toho doma. Žádné pleny, žádné slintání, žádné pleny, žádné kostky a stavění věže po šedesáté osmé před sedmou hodinou ranní. Byly tu pohodlné pokoje, pro vlastní potřebu, kde jsem si mohla dopřát klid po náročném pracovním dni, a snídaně formou švédských stolů, kde nikdo nepočítal, jestli je ještě dost párků na zítra. Mohli jste si dát pití a požádat, aby vám ho dali do nákladů jako kávu.Po celodenním tréninku jste si mohli lehnout a dívat se na televizní seriály nebo se toulat po cizím městě, zaskočit do hospody nebo klubu, seznamovat se s ženami… Věděl jsem, že na mě doma čeká Veronika, a pořád jsem ji miloval, jenže… Bylo mi sedmadvacet a chtěl jsem se bavit! Necítil jsem se dobře na vodítku zodpovědnosti za rodinu.Stále jsem chtěl chodit ven.Kromě toho se tyhle ženy líčily, upravovaly si vlasy, pečovaly o nehty a nenosily kojící podprsenky. Jejich prsa vykukující z výstřihu lákala muže, ne batole sající mléko.Flitrové sukně obepínaly jejich vypracované hýždě, které trénovaly v posilovně, ne při vynášení kočárku do třetího patra bez výtahu. A voněly značkovými parfémy, které uvedly mužské smysly do pohotovosti, ne toaletní vodou ze slevové akce. Byl to obrovský rozdíl. Veronika vedle nich vypadala jako chudá příbuzná z venkova, zanedbaná, šedivá, nevýrazná, dokonce ošklivá.Z krásné dívky, do které jsem se zamiloval, se proměnila v karikaturu sebe sama, v umrtvenou polskou matku. Tak jsem si sundal stříbrný párový prsten a šel se opalovat, a když jsem se vrátil, proměnil jsem se ve vzorného otce a partnera, který říká, že miluje, a snaží se svým chováním vynahradit to, co v delegaci zkazil.
Změnila se, dospěla, starala se o sebe… A takhle jsme žili, dokud můj kolega z práce v opilosti nezveřejnil na Facebooku popis jednoho takového večera.Označil mě a pár dalších lidí. Na videu jsem byl společně se dvěma brunetkami, stejně opilými jako já, které se střídaly v líbání. Když jsem se objevil doma, čekaly na mě v předsíni tři kufry. Bylo tam tolik mého majetku…. Veronika se nenechala omluvit – Naštěstí jsme neměli svatbu, takže nebudu rozvedená – slyšela jsem její třesoucí se hlas – Ale miláčku, nevyšiluj, prosím tě, nic mi neříkají…
– Víš – přerušila mě – ani se nezlobím, jen jsem zklamaná. Myslíš, že nevím, proč ses nechala odejít? A já nechci být s takovým mužem… – Změním se! Už nikdy… – Skvěle, změň se, třeba z toho bude mít prospěch někdo jiný. Já ne. Některé věci se nedají vzít zpět. Kdyby se zlobila, měl bych šanci. Byla jen unavená a strašně smutná, ale podala žádost o výživné a úpravu styku s Bartkem. Nepohnula se ani o píď – ostatně proč by měla?Vydělával jsem stále lépe a lépe, mohla požadovat, abych část těchto příjmů věnoval na svého syna.
Chtěla také konkrétní úpravu styku – už mě nebaví sedět doma a čekat, až se její milostpaní vrátí z práce nebo až štěstí zaklepe na dveře. Chci jít ven a hledat ho sama,” řekla mi u soudu. Získala finanční prostředky na založení vlastního podniku pro matky vracející se na trh práce a otevřela si lékárnu. Díky tomu, že zaměstnává dva lidi, se může o Bartka v případě potřeby vždy postarat. Má také více času pro sebe, když je ve školce. A protože vydělává peníze, může si dovolit kadeřníka a nákupy.Zase vypadá jako ta Veronika… Ne, vypadá líp.
Už to není mladá dívka, studentka, ale sebevědomá žena. Ví, jak využít přednosti své krásy, své postavy, jak se blýsknout svým důvtipem. A upřímně řečeno, trpím pokaždé, když si vezmu Bartka a pak ho odložím. Na ženu svých snů, na matku svého dítěte, na tu jedinou, kterou jsem vždycky chtěl mít po svém boku, každý den, až do skonání světa.
A co, a vlastníma rukama jsem všechno zničil. Veronika ke mně ztratila důvěru tak dokonale, že z trosek nebylo co zvednout. Úplně jsem to podělal a nesu za to následky. A také to, že já živořím a jí se daří. Beze mě je jí líp. Bludy jsem vzal za realitu Sedím sám v hotelovém pokoji; už nechodím do města, když trénuji. Bláznovství v klubu si neužívám. Přišel jsem kvůli nim o příliš mnoho. Teď se mi hnusí, co jsem tehdy udělal. Škoda, že jsem některé věci pochopil příliš pozdě. To, co se dělo na služebních cestách, byla jakási iluze zábavného single života. Předstíral jsem, že když nemám oficiálně manželku, tak ji nepodvádím. Jistě, každý má právo na odpočinek, ale já… choval jsem se jako pes puštěný z vodítka.
A nenapadlo mě, že i Veronika už může mít dost toho, že je 24 hodin denně připoutaná ke svému dítěti, že i ona potřebuje občas vypadnout z domu. Usoudil jsem, že matky jsou jiné než otcové, že pro ně je to svatá povinnost a pro otce jen nepohodlné omezení.
Místo abych hledal hlídání pro Bartka a bral Věru na tancovačky, raději jsem tancoval s cizími ženami, které mi připadaly lepší, hezčí… Není to pravda. Byly takové přes prizma skleničky vodky a teď toho můžu jen litovat.Snášet soucitné pohledy rodičů, kteří byli šťastní, že se jim sice trochu dřív, než čekali, narodilo vnouče a já skončil s báječnou holčičkou. Nevážil jsem si toho a do svých třiceti let jsem se stal osamělým smolařem, který si svou útěchu docela dobře zaslouží. Možná jednoho dne najdu ženu, která mě bude milovat. Ale vím, že to nebude stejné.
Protože moje srdce bude vždycky zčásti patřit Veronice.
