“Bože, to musí být pro mámu mezi cizími lidmi stejně špatné! Hned z nemocnice jsem šla do banky. Vybrala jsem si spoření a uzavřela účet. Pak jsem spěchal do práce, podal výpověď a spěchal domů, abych si vyřídil účty s pronajímatelem. Nemohla jsem se dočkat!” V těžkých chvílích nám máma říkala, abychom se modlili ke svým osobním nebeským strážcům. Ti totiž dokážou smůlu odvrátit – Uvidíš, že tam bude mamka v pořádku,” ujišťoval mě bratr do telefonu. – Tento domov důchodců se nachází daleko od centra.
Klid, ticho, pravidelná strava, pokoj v prvním patře – vyjmenovával Adam jedním dechem, jako by chtěl přesvědčit nejen mě, ale i sám sebe. – A také personál. Příjemné, kompetentní dámy. Stačí, když uděláme přestupy, a o zbytek se postarají ony – no jo,” povzdechla jsem si. – Ale je to přece jen cizí místo. A pak je tu město.
Maminka vždycky žila na venkově, měla svou zahrádku, svou kočku, dva kroky do lesa…..Nemohl jsem se vzdát své práce! – Ona tomu dokonale rozumí,” přerušil mě Adam netrpělivým tónem.- Koneckonců jsem s ní mluvila.Ví, že jiná možnost není.
Ty pracuješ v Anglii, já deset hodin denně ve Varšavě. Jak bychom se o ni postarali? Každopádně se za ní pokusím o Velikonocích na jeden nebo dva dny zastavit. Aby se necítila osamělá. Zavěsili jsme a já si pomyslel, že můj bratr měl nejspíš přece jen pravdu. Studoval v hlavním městě a už tam zůstal. Před mnoha lety získal práci ve velké mezinárodní společnosti a časem tam udělal kariéru. A teď se toho hodlá vzdát a přestěhovat se zpátky do naší vesnice?
To samé jako já. Jsem v Birminghamu už rok. Nejdřív jsem skončil u nepoctivého zprostředkovatele práce, pak jsem se dal na mytí nádobí za almužnu v ošuntělém baru. Taky jsem zametala ulice a dělala servírku v hospodě. Až před šesti měsíci se na mě usmálo štěstí. Dostal jsem práci kuchaře ve slušné, dokonce exkluzivní restauraci.
Vydělávám si opravdu dobře a hlavně dělám to, co mě baví.Koneckonců, nemůžu to všechno nechat za sebou.Ne teď, když se mi začalo dařit – Dobře, dcero, ať je ten dům – řekla mi matka druhý den. – Nedělej si o mě starosti. Budu v pořádku.Koneckonců mám dobrého anděla strážného.
Vzpomněla jsem si, jak nám před lety maminka říkala, abychom se modlili ke svým andělům strážným.Říkala, že jsou to strážní duchové, kteří ovlivňují jednání lidí, aby se to špatné změnilo v dobré. Taková byla maminka.
Velmi zbožná, trochu staromódní, ale vždycky na nás měla čas… O pár týdnů později jsem šla večer z restaurace domů. Už jsem byla blízko autobusové zastávky, když jsem najednou pocítila mdloby.Zatmělo se mi před očima, podlomily se mi nohy a zkolaboval jsem… – CT vyšetření neprokázalo žádné hematomy ani pohmoždění mozku,” řekl lékař, když mě sanitka odvezla do nemocnice a já se podrobil řadě vyšetření.
– Morfologie je také v pořádku.Dokonce i krevní tlak se vrátil do normálu. Předpokládám tedy, že příčinou mdlob bylo vyčerpání. Budete se muset uklidnit. Více procházek, méně stresu… Tak jsem se ocitl v pasti – Znamená to, že už můžu jít domů? – Dostal jsem se k jeho slovům – Ještě ne – odpověděl.
– Pro jistotu si vás necháme na pozorování minimálně do zítřka. Ráno, po vyšetření, se rozhodneme, co dál. V noci, když jsem ležel v pokoji s několika lidmi, jsem nemohl zamhouřit oko.Neměl jsem žádné bolesti a cítil jsem se dobře. Vadilo mi něco jiného: cizí místo plné štiplavých pachů, žalostného sténání, kašlání a chrápání pacientů.
Cítil jsem se tam velmi špatně a nemohl jsem ležet v posteli. Vyšla jsem na chodbu – Prosím, okamžitě se vraťte na pokoj – sestra mi to s úsměvem, ale velmi důrazným tónem nařídila. – Na neurologii nesmíte opustit pokoj bez dozoru, a tak jsem se vrátila na pokoj a otevřela okno, abych se nadýchala čerstvého vzduchu.
Vždycky jsem spala ve větraném pokoji a tady bylo tak dusno!” – Prosím, nedělejte problémy,” zasyčela další sestra s úsměvem přilepeným na tváři. – Ráno jsem chtěla zavolat bratrovi, ale můj mobilní telefon byl nefunkční.Telefonní automat byl v přízemí, u registračního pultu, a pacienti neurologie se přece nesmějí potulovat po nemocnici. Takže jsem byl v pasti. Odsouzen na milost a nemilost lidí v bílých pláštích. Všichni se usmívali, byli zdvořilí a profesionální, ale já jsem na míle daleko cítil, že jsem pro ně nikdo. Pak jsem si najednou přál být doma, zpátky v Polsku…
– Zopakovali jsme několik testů a všechno je v pořádku,” řekl mi kolem poledne lékař. – Jste zdravá, tady je vaše propuštění z nemocnice.
– Proč pláčeš? – překvapilo ho, že mi po tvářích stékají slzy. – Hádám, že máš zaplacené pojištění? Bože, vsadím se, že máma je mezi cizími lidmi stejně špatná!Přímo z nemocnice jsem šla do banky. Vybrala jsem si spoření a uzavřela účet. Pak jsem spěchal do práce, podal výpověď a spěchal domů vyřídit účty s pronajímatelem. Sbalila jsem si věci a zamluvila letenku do Polska. Druhý den ráno jsem seděla v letadle do Krakova.
– Dcero, co tady děláš! – Máma se divila, že mě vidí – Sbal si věci, jedeme domů! – Odpověděla jsem vesele a zmuchlala ji do objetí. I když jsem v posledních dnech skoro nespala a byla pořád v běhu, měla jsem pocit, že překypuji energií. Máma měla v očích slzy – Nechci, aby ses pro mě obětovala, Malvíno – řekla máma, aniž by se pokusila sáhnout po berlích. – Už jsem stará, můj čas brzy přijde. A ty máš před sebou celý dlouhý život – No, to je pravda,” souhlasil jsem. – Nechci později litovat, že jsem tu pro tebe nebyla, když jsi mě potřeboval.A kromě toho… chyběla jsi mi.Kvůli tobě, naší chalupě, klidnému životu. Tak pojďte. Vypadneme odsud,” rozzářila se konečně matčina vrásčitá tvář. O dvě hodiny později jsem jí pomohl vystoupit z taxíku a pak ji doprovodil ke dveřím domu.Máma měla slzy v očích, když zasouvala klíč do zámku.
“Myslela jsem, že se sem už nikdy nevrátím,” řekla roztřeseným hlasem. “Já jen… pro co teď budeme žít?” “Ještě jsem o tom nepřemýšlela. Nedělej si s tím starosti. Nejdůležitější je, že jsme spolu,” pokrčil jsem rameny. – Pamatuješ, jak jsi mě učil, že každý člověk má svého anděla strážného, který dokáže otočit špatnou stránku? Možná je na čase se k němu pomodlit – udělám to,” řekla a já toho nelituji. Její modlitby měly zřejmě účinek, protože osud mi sám navrhl řešení mých finančních problémů. Na konci jara, půl kilometru od našeho domu, vedle nedávno vyznačené naučné stezky, otevřel jeden podnikatel ze Sanoku regionální hospodu pro turisty.
Hledal zkušeného kuchaře a během úvodního rozhovoru jsem mu udělal naše Bieszczady kisełyć, krysze, huczki a hałuszki. Byl nadšený! Od té doby, a je to už skoro rok, sice nevydělávám ani polovinu toho, co v Anglii, ale zase dělám to, co mě baví.A pak je tu Bartek. Je to náš zásobovač a údržbář. Pohledný, o pár let starší než já. Má hlavu plnou nápadů.
Rád by si vzal půjčku a otevřel penzion pro turisty v této oblasti. Před několika dny mi navrhl, abych ho provozoval s ním. A když jsem se zeptala, jak to myslím, vytáhl kytici růží, poklekl a požádal mě o ruku. Tehdy jsem si pomyslela, že někdy v životě stojí za to udělat něco bláznivého.Já například nelituji ničeho.