Manžel se narodil pozdě, takže jeho rodiče jsou nyní v důchodu. Bydlí v třípokojovém bytě, který dostali od státu před třiceti lety.
Po svatbě jsme se přestěhovali do pronajatého bytu. Postupem času jsme si uvědomili, že platit každý měsíc nájem není to nejlepší řešení, a tak jsme se přestěhovali k manželovým rodičům a sami jsme začali shánět peníze na vlastní byt.
Manžel nebyl takovým nápadem nadšený, ale vysvětlila jsem mu, že tam je i jeho pokoj a že má zákonné i morální právo tam bydlet.
Moje tchyně byla velmi překvapená, že jsem tak vášnivě podporovala myšlenku žít s nimi. Do této chvíle si tchánovci naivně mysleli, že předali svého milovaného syna do mé starostlivé náruče. Dokonce se jim podařilo přeměnit manželův pokoj na mobil a zaplnit ho různým harampádím. Měli z toho velkou radost.
Abychom neplýtvali celým tím sovětským majetkem, nabídla nám tchyně bydlení v jiném pokoji, který je menší a bez balkonu.
Nesouhlasili jsme a nyní žijeme společně s manželovými rodiči, ale vztahy jsou velmi napjaté.
Nakupujeme potraviny, domácí chemii a uklízíme celý byt. Na vlastní náklady jsme provedli malou přestavbu. Jeho rodiče však stále nejsou spokojeni.
Nechtějí nic měnit, jsou spokojeni se svým starým životním stylem. Manželův otec je nyní po mrtvici v důchodu, ale je stále samostatný a stará se o sebe. Tchyně však říkala, že pokud budeme mít dítě, budeme si muset hledat byt. Otec se nemůže obtěžovat a dítě bude plakat. Podivné prohlášení, tj. k vnoučeti, o kterém dříve tolik mluvili, byli dříve nešťastní? Je vnouče potřeba jen teoreticky a v praxi se potenciální prarodič “nemůže obtěžovat”?
Včera mi tchyně říkala, že její známí pronajímají jeden pokoj dvěma studentům, takže tito šťastní přátelé nemají žádné finanční problémy. Kupují si všechno, co chtějí, nic si neodpírají. Samozřejmě si nic neodpírají, protože předtím koupili dceři samostatný byt.
Pochopili jsme návrh, ale nemáme kam jít. Nemá to smysl, protože to není jednopokojový byt! Manžel má nárok na část bytu. A pokud to někomu nevyhovuje, může si koupit chalupu na venkově a žít tam sám, aby “neměl starosti”.
Nechápu takové sobecké rodiče. Vždyť je to jejich jediný syn. Co si mysleli, když ho porodili a nezajistili mu byt? Vždyť oni, a ne já, by měli být těmi, kdo si svou ženu nastěhují do bytu. Nepožaduji luxusní byt v centru města, stačil by jednopokojový byt v našem krajském městě, ale ani ten není k dispozici. Mám se starat o jejich pohodlí víc než o své?
