“Už jen při pomyšlení, že bychom se jednoho dne museli s Mazury rozloučit, se nám chtělo plakat! Přišel květen a jako každý rok jsme se přestěhovali na pozemek. Přijeli naši přátelé přídělci a začala sezóna, která měla jako obvykle trvat do poloviny října…” Nechtěla jsem naši milovanou chalupu na Mazurách prodat. Ano, rozum mi diktoval, že je to jediné řešení, ale v hloubi duše jsem doufal, že to tak rychle nevyjde.
Manžel požadoval velkou sumu peněz, sám agent zpočátku nechtěl o takové částce ani slyšet.Když však viděl naše hnízdo, změnil názor – Dům nemá velkou cenu, ale pozemek… Není špatný,” zamumlal a rozhlédl se kolem sebe. “Adoptovali jsme holčičku, ale pak jsem otěhotněla. Manžel nebyl schopen milovat obě, skončilo to tragédií.”
Nesnížili bychom cenu, pak by možná… nekoupili V té oblasti měly přímý přístup k jezeru jen tři pozemky, náš a dva sousední vlevo. Terén navíc působil nevídaně: z každého místa na pozemku byl nádherný výhled na jezero a vesnici s červenými střechami ležící na protějším břehu.
Požadavek na vysokou částku však nebyl dán pouze malebnou hodnotou našeho pozemku. Rysiek mi to nepřiznal, ale já jsem dobře věděl, že se ho nechce zbavit o nic víc než já. Je pravda, že jsme oba už neměli sílu starat se o pozemek, neustálé opravy a údržbu chaty
Cestování z chalupy na Mazurské jezero a zpět už pro nás bylo únavné a kvůli zdraví jsme museli stále častěji jezdit k lékaři a na různá vyšetření. Když před dvěma lety začaly Ryškovy klouby silně trpět, věděli jsme, že budeme muset výlety na pozemek omezit.
Tehdy jsme si ale mysleli, že se o naše oblíbené místo postarají děti – jak si to představuješ, mami? – zeptala se mě dcera. – Mám jet na víkend několik set kilometrů na Mazury? Prodej pozemku – Karolina měla jednoduché řešení.
– Ne, mami… Víš, že děj není moje parketa,” prohlásil náš syn Michael.
– Nebudu dělat žádnou kultivaci ani renovaci. Na takové volnočasové aktivity nemám čas,” řekl a hned mi předložil plán své dovolené: výlet do Chorvatska a plavbu po moři na pronajaté jachtě s přáteli. Takže žádný nástupce se nekonal.
Bylo tedy jasné, že nezbývá než prodat dům a pozemek, který byl po třicet let naším druhým domovem. Druhý, ale milovanější než ten první… Srdce nám pukalo při pomyšlení, že bychom se s Mazury museli jednoho dne rozloučit!
Přišel květen a jako každý rok jsme se přestěhovali na pozemek. Přijeli naši přátelé přídělci, začala sezóna a jako obvykle měla trvat do poloviny října… Tři měsíce se nám agent neozval. Na plány prodeje jsme zapomněli. V polovině srpna zavolal se zprávou, že má vážného zájemce a že by mu chtěl zítra dům ukázat
– A co teď budeme dělat my, Krysia?- zeptal se Rysiek s obavami v hlase, jako by šlo o nějaký těžký problém; vždyť jsme o prodej pozemku žádali sami a náš vlastní záměr se teprve realizoval – Třeba host uvidí, jak je náš dům chudý, a vzdá to – řekla jsem s nadějí a rychle dodala: – Teplé sněhule za nejnižší ceny teď ještě levněji
– Nedáme! – Zákazníky byl sympatický pár kolem padesátky.Ani stísněná koupelna, ani velikost pokojů, ani téměř tmavý domek v podkroví pro ně nepředstavovaly sebemenší problém. V polovině září už jsme měli sbaleno a tři čtvrtiny našeho přídělového majetku putovaly do několika chudších rodin ve vesnici. Chalupu jsme měli opustit, jakmile byla podepsána konečná smlouva – Tak co budeme dělat? – Tentokrát jsem se zeptala Ryszarda. Celé dny jsem se třásla a nemohla jsem spát. Vybereme peníze a pojedeme domů – řekl můj muž
– Ale co dál?! Nedokázala jsem si představit svůj život bez doliny, bez jezera, bez mých milovaných keřů, květin, borovic a smrků… Bez večerního povídání se sousedy, bez procházek po lese, houbách… – Budeme cestovat, miláčku.
Vždycky jsi chtěl vidět Paříž, Barcelonu… – Rysiek také nebyl v náladě, protože o možných výletech mluvil bez přesvědčení. Konečně nastal den podpisu smlouvy. Myslel jsem, že to nepřežiju. Ztrácela jsem svůj milovaný koutek, 30 let nádherných vzpomínek! Celou cestu do Varšavy jsem probrečela. Večer jsem dostala vysokou horečku, druhý den jsem šla k lékaři. Prohlížel jsem si nabídky cestovních kanceláří,” řekl mi jednou večer manžel. – Nechci jet do Paříže,” řekla jsem rozhodně. – Víš, Rysiu, o Paříži se mi opravdu nezdálo. Je to tak banální. Chtěl bych jet dál. Do Barcelony? Ne, dál… Hodně daleko.
Dál? – Rysiek byl překvapený. – Řekni mi, kam chceš jet? – Musíš… tam letět. Protože já, Rysiek, jsem vždycky snil o… – Nemohl jsem to dostat přes hrdlo, začal jsem koktat: – No, když… když už nemáme pozemek a nic nás netěší a máme tolik peněz, tak… – No tak, ženská, kam bychom měli letět! Na Měsíc? – Na Nový Zéland – zašeptala jsem – Dobře, budeme fotit, hodně fotit! Manžel otevřel oči dokořán, rozesmál se a třel si čelo. To dělal vždycky, když nevěděl, co říct – Má tam být krásně – začal. – Dobře, Krysio, jdeme, zavířil svět.Objala jsem Ryška a hned jsem začala nahlas spřádat plány – Musíme zjistit, kdy je nejlepší letět. Třeba na podzim, když je tam jaro. Tak ráda bych jela vlakem TranzAlpine…
Na Jižním ostrově jsou ty nejkrásnější výhledy. Počkej, přinesu mapu! – Pomalu, Krysio, pomalu. Všechno naplánujeme, všechno zařídíme. Věděla jsem, že když to Rysiek řekne, určitě pojedeme. – Představ si, dcero, poletíme s tátou na Nový Zéland – řekla jsem Karolíně, když jsme spolu večer mluvily přes Skype. – Kam? Vždyť je to na druhé polokouli… Jen letenka bude stát nejspíš deset tisíc. Odkud je chcete vzít? Prodali jsme pozemek. Máme peníze a… – Nedořekl jsem, protože mě přerušila dcera – A není vám to líto?
Myslel jsem, že takový kapitál máš pro všechny případy, na stáří. Kromě toho moje děti rostou, hodilo by se jim pár nových věcí a náš dům začíná být trochu stísněný,” začala Karolina, ale já ji přerušila: “Ale, dcero, my už jsme staří!
Ale zaplať pánbůh, že jsme ještě při síle a něco si od života zasloužíme, ne? – Ale poslední dobou se necítíš dobře a tátu bolí kolena… Nebudeš moct přijet. – A my plánujeme výlet, který nám zlepší náladu a dá zapomenout na naše problémy. Každopádně tátu ušetříme kolen – Syn neměl stejné obavy jako dcera a měl pro naše plány větší pochopení – Skvělé! Musíš fotit a natočit nějaký film…
No, dobře, Nový Zéland, ale závidím ti. Jak znám synovu tvrdohlavost, určitě se mu to podaří.Do naší vysněné cesty zbývá ještě několik měsíců. Už máme rezervované letenky se dvěma přestupy, naplánovaný pobyt a atrakce a Rysiek vše dolaďuje na internetu. Čeká nás spousta vzrušení a hodně úsilí. Možná je to bláznivé, ale v sedmdesáti letech je nejvyšší čas se vyřádit.
