“- Při rozvodu mi připadla starost o Viktora, ale on to nechápe. Přísahal, že udělá všechno pro to, aby mi dítě vzal a odvezl ho do ciziny. Schovávali jsme se před ním celé měsíce. Třeba nás tady nebude hledat…” Klidná čtvrť, odjakživa stejní sousedé. Bylo příjemné vědět, že má člověk vedle sebe přátelské lidi. A na nového souseda se všichni dívali jako na vlka. Zrzavé vlasy a vyzývavý make-up…
Ach, to se stane! Někdo takový rozhodně znamená problém! Vždycky jsem oceňovala klid předměstí V osmdesátých letech jsme se s manželem usadili v malém městečku nedaleko Poznaně. Během let jsme velmi dobře poznali a oblíbili si naše sousedy z paneláku.
Většina z nás byla podobného věku, společně jsme prožívali školní docházku našich dětí, pak jejich promoce a svatby.Takové zážitky lidi spojují.Zdálo se nám, že tuto klidnou každodenní rutinu nic neohrožuje.
Jednoho dne se ukázalo, že jedna z našich sousedek, paní Krysia, se chystá přestěhovat ke své dceři a zeťovi, kteří žijí v Německu. Byt byl dán do prodeje a jedna mladá žena ho rychle koupila.
Jakmile jsem ji uviděl, začal jsem tušit problémy.Vypadala jako velmi sebevědomá a “ostrá” žena.Měla na sobě koženou bundu, vlasy si obarvila na červeno a byla silně nalíčená. Neřeknu, že se mi líbila, ale samozřejmě jsem ji pozdravil a představil se.
– Těší mě, Teddy. Je skvělé, že budeme sousedé! – řekla, žvýkala žvýkačku a moje špatné pocity jen zesílily. Ani ostatní nebyli z nové sousedky nadšeni – Viděla jsi ji, Jadzio?
– Lidka si očividně přišla stěžovat. – Je mi líto, že se Krysia odstěhovala.Mám pocit, že s tímhle nájemníkem nebudeme vycházet tak snadno – To neříkej. Paní Miśka je určitě velmi milá. Není třeba mít předsudky.
Lidka přikývla, i když jsem dobře věděl, že ji moje argumenty nepřesvědčí. Odešla, nespokojená, že ve mně nenašla společnici na drby. Podíval jsem se z okna a všiml si, že Miska podává odečtené bankovky chlápkovi, který jí přinesl nábytek.
Vešla dovnitř a už po chvíli ke mně dolehly zvuky vrtačky a kladiva. Věděl jsem, že to bude chvíli trvat, ale nezazlíval jsem jí to. Věděl jsem, že stěhování vyžaduje velké úsilí. Věděl jsem, že by se jí určitě hodila pomoc. Nakonec jsem zaklepal na její dveře. Otevřela mi v bílé flanelové košili potřísněné barvou a s vlasy sepnutými šátkem. “Ruším vás tím hlukem…” řekla omluvně.
“Ne, ne, všemu rozumím. Rozumím všemu,” odpověděl jsem. – Jen jsem se chtěl zeptat, jestli nepotřebujete pomoc. – Máte řidičský průkaz? – Já ho mám,” zeptala se po chvíli trochu překvapeně. Teddy vytáhla z kapsy klíčky od auta a podala mi je.
“Mohla bys jet do školky vyzvednout Viktora, mého syna? Musela bych se převléknout a vypadnout z práce. A ty bys mi tak pomohl, že mě její žádost velmi překvapila.Spíš jsem si myslel, že jí budu pomáhat malovat. Ale nevadilo mi to, protože jsem měla ráda děti. Rozhodně jsem však raději jezdil autem. Teddy mi napsal povolení. Byl jsem tím nápadem tak překvapen, že jsem se skoro na nic neptal. Jela jsem do školky, ze které jsem mnohokrát vyzvedávala své děti, když byly malé. Vyzvedávat cizí dítě ze školky?
Teprve když jsem tam dojela, začala jsem přemýšlet, jestli ten chlapec se mnou vůbec pojede.Vždyť by mohl říct, že tu paní nezná…
Přesto jsem předala pověření učitelce ve školce a uslyšela, jak volá jeho jméno: – Viktore, teta tě přišla vyzvednout. Ze skupiny dětí vyšel malý černoušek a nejistě se na mě podíval: – Maminka ti řekla, abys mě vyzvedl? – Zeptal se Wiktorek a chlapec vypadal nesmírně důvěřivě. Podal mi ruku a vydali jsme se do šatny. Ve vteřině si získal mé srdce. Mluvil o tom, co bude dnes k obědu a s kým si bude hrát.
Bylo příjemné poslouchat to dětské povídání. Když jsme dorazili před blok a vystoupili, malá mě okamžitě chytila za ruku.Trochu vyděšeně se rozhlížel – Bojíš se něčeho? – Zeptal jsem se
– Musíme utéct před tátou, protože mě chce odvést od mámy do ciziny. Významně jsem zavrčel. Vůbec jsem nechtěl slyšet o sousedových osobních problémech. Doufala jsem, že Viktor tu narážku vycítí, ale on pokračoval – Tatínek a maminka se už nemají rádi, víš? Tatínek se k sobě chce vrátit a maminka nechce, a proto se tady schováváme. Já tu chci taky zůstat, protože jsem u něj jednou byla a nelíbilo se mi tam.
Byl jsi někdy na Jamajce? – Ne, nebyl. – Tady bydlíme? – Zeptal se, až když už jsme stáli u dveří. Nenápadně jsem zaklepal. Teddy otevřel. Bylo vidět, že pláče, ale před Viktorem předvedla široký úsměv – Ahoj, miláčku! Vítej v našem novém domě! Líbí se vám – super! – nadšeně odpověděl Viktor – Už to víš?- Na nic jsem se ho neptal… – začal jsem vysvětlovat – Já vím, proto jsem tě požádal, abys ho vyzvedl ze školky. Byla jsem radši, abys od něj všechno zjistila. Nechtěla bys přijít na čaj?
– Zeptala se a já bez váhání souhlasil. Teprve teď jsem si uvědomil, že to není pouhá laskavost Medvědice dobře věděla, co dělá. Díky tomuto rozhovoru s jejím synem jsem pochopil téměř vše, co mi chtěla říct. Už jsem před sebou neviděl zrzavého blázna, který se sám zmocňuje renovace a chce narušit náš klid. Viděla jsem vyděšenou matku, která chce svému dítěti zajistit co nejlepší osud.
Wiktorek vběhl do svého nového pokoje a zabýval se hračkami. Teddy si uvařila šálek čaje a začala vyprávět příběh svého manželství. Zpočátku si myslela, že je to ta nejupřímnější láska, ale postupem času k ní manžel začal být agresivní a snažil se jí vzít nezávislost všemi možnými způsoby.
– Už jsem v tom manželství nemohla dál zůstat a řekla jsem Ube, že je konec. Že musím odejít. Myslel jsem, že to každý z nás vidí a chápe. Doufal jsem, že mi dovolí začít nový život. Ale on se rozhodl, že mi Viktora vezme. Řekl, že je jeho a že ho odveze na Jamajku.Rozvodem připadla péče o dítě mně, ale Ube to nechápe.Chce si vzít syna a odejít. Proto jsem koupil tento byt. Doufám, že nás tady Ube nenajde…
Objala jsem Teddy a cítila, jak pláče, ale když k nám přišel Wiktorek, usmála se a řekla, že jim k večeři objedná pizzu, protože ještě nestihla nakoupit – Pojď ke mně. Nechci vám dělat starosti, ale pizzu sem nedovážejí. Rád bych tě pozval na večeři,” ulevil si Teddy.
Během několika následujících týdnů si Viktor získal srdce všech lidí v našem paneláku. Všichni ho zbožňovali pro jeho šarm a rošťácký lesk v očích. I my jsme Teddyho přijali za svého.
Dokonce i Lidka si připadala hloupě, že ji zpočátku tak špatně odsuzovala. Šest měsíců poté, co se Teddy nastěhoval, jsem byla na nákupech, když jsem si před schodištěm všimla neznámého auta. Zevnitř vystoupil muž tmavé pleti.Přistoupil ke mně a vytáhl fotku Teddyho a Viktora
– Dobré ráno. Neznáte náhodou tyhle dva? – ukázal na fotografii. Podíval jsem se na ni a předstíral jsem velký zájem – Ne. Bohužel.Nikdy jsem je tu neviděl a Lidka po chvíli vylezla z klece. Trochu jsem ztuhl, ale doufal jsem, že se na ni mohu spolehnout – na Lidku. Znáte takovou paní?” zeptal jsem se a ukázal na fotku. Lidka si fotku vzala a zavrtěla hlavou – Takovou vidím poprvé. Proč? Je to někdo, koho znáte?
– Muž neodpověděl, ale rozzuřeně nasedl do auta, bouchl pěstí do volantu, až zatroubil, a pak odjel.Teddyho a Viktora už nikdy netrápil.Někdy mám pocit, že ti dva jsou moje rodina. Vlastně svým způsobem jsou. Protože, jak vidíte, pokrevní pouto k tomu není nutné. Stačí citové pouto a vzájemné porozumění, a to nám nechybí.
