Bydlím blízko příbuzných, ale už pět let jsem je nenavštívil. Manžel za ní pravidelně jezdí, celá rodina se schází u nich doma a já zůstávám sama. Je to velmi věřící, konzervativní rodina.
A já… no, otěhotněla jsem ještě před svatbou. Od té doby se mnou tchánovci nechtějí mít nic společného. Nechtějí znát ani mě, ani našeho syna, jejich vnuka.
Vzpomínám si na naši svatbu v kostele. Byla jsem tehdy těhotná. Na samotný obřad přišli tchánovci, ale to bylo všechno. Na hostinu už přijít nechtěli. Byli tam, sledovali nás zpovzdálí, ale jejich přítomnost mi připadala jako nepřítomnost. Bylo v tom něco velmi smutného a symbolického.
Chtěli jsme, aby naše svatba byla začátkem nové kapitoly, možná i šancí na zlepšení vztahu, ale to nebylo možné. Náš syn viděl své prarodiče jen dvakrát. Jednou na křtinách, které jsme uspořádali v naději na usmíření, a podruhé náhodou v obchodě. Ani je nepoznává. Jsou pro něj cizí.
Můj manžel se snaží být mezi námi prostředníkem, ale není to snadné. On sám je rozpolcený mezi loajalitou ke své rodině a k nám, své nové rodině.
Zatímco on navštěvuje své rodiče, já sedím doma a přemýšlím, proč nemohu být součástí této rodiny. Cítím se odmítnutá, vyloučená, jako bych byla neviditelná, a je to pro mě o to těžší, že sama se svou rodinou nemám žádný kontakt. Rodiče se o mě nikdy nezajímali, byli to jedním slovem špatní rodiče.
Ani nevědí, že jsou prarodiče. Můj syn je pro mě vším, mým světem, ale bolí mě pomyšlení, že ve svém životě nemá prarodiče, kteří by ho milovali a starali se o něj. Chtěla bych, aby měl normální dětství, obklopený láskou a rodinnou podporou. Není snadné žít tak blízko, a přitom být tak daleko.Moc ráda bych udělala něco pro zlepšení tohoto vztahu.Nemusí mě mít rádi, ale ať neubližují mému vnukovi.Hodně to bolí. Mít rodinu tak blízko, a přesto se cítit tak izolovaný.
Zajímalo by mě, co jsem udělal špatně. Je to jen proto, že jsem otěhotněla před svatbou? Doufám, že časem změknou a dovolí nám být součástí jejich života.
Chtěla bych, aby můj syn měl prarodiče, kteří ho budou milovat a přijímat, ale zatím zůstávám v tomto podivném prázdnu. Vidím, jak můj manžel trpí, jak je rozdělen mezi dva světy. Ale co mohu dělat?
