“Po mnoho let jsem místo mlácení pánví o zem pokorně vysvětloval tomu hulvátovi, svému zeti. Moje dcera taky… Aby byl ten hulvát spokojený, taky se rozčilovala: tohle nezdravé, tamto venkovské, bez vkusu, bez charakteru, bez chuti… Bože, k čemu to všechno je?” Nebe… Moje je domov důchodců pro staré a osamělé.
Ano, přesně takový je: mám tu pokojík dva na dva, úzkou postel, ale jsem hubená, to mi stačí, a skříň ve zdi. Je tu i stolek a polička, takže nic moc, ale když jsem otevřela dveře a viděla, že odteď to bude jen pro mě, pomyslela jsem si, že jsem konečně osvobozená, že už nechci být nikde jinde ani za nic na světě a už vůbec ne se vrátit tam, odkud jsem přišla.
Tady je ještě velká hala s křesly a televizí, jsou tu koupelny se sprchami, malá kuchyňka, kde si můžete uvařit čaj nebo bylinky. Ale hlavně je tu velká, krásná zahrada se starými kaštany a lípami, pod kterými jsou umístěny lavičky.
Jídlo je dobré, čistě naservírované a nejlepší na něm je, že si jen sednu ke stolu a oni přede mě položí plné talíře. Celý život jsem to byla já, kdo u stolu smažil, krájel, servíroval, vymýšlel. Teď si připadám jako královna a nikdo si nestěžuje, že jsem to přesolila nebo nedosolila, že je to moc studené nebo moc horké… Nikdo nešťourá vidličkou do salátu, nevybírá si ten tučný, neříká: “Už je to tu zase?
Máma to mohla udělat líp!”… Po mnoho let jsem místo mlácení pánví o podlahu pokorně vysvětlovala tomuto chamtivci, svému zeti.Dcera dělala totéž… Aby byl hulvát spokojený, taky se rozčilovala: tenhle je nezdravý, tamten vesnický, bez vkusu, bez charakteru, bez chuti…
Bože. Tři vnoučata (17, 10 a 4 roky), celý dům na hlavě, praní, úklid, luxování po psovi, který má takovou srst, že kdybychom nemuseli pořád lítat s kartáčem, utopili bychom se v zacuchaných chlupech… Mysleli si, že se to všechno dělá samo.Vyšli ven, vrátili se, najedli se, pak zeť spal nebo se díval na televizi a dcera seděla u počítače a o nic se nestarala.
Je mi 70 let. Zatím jsem ničím neonemocněla, ale v poslední době se mi točí hlava a mívám záchvaty takové zvláštní slabosti, že si musím kamkoli sednout, abych neomdlela.
Jednou jsem jela s nejmladším vnukem na kole a najednou se mi zatmělo před očima.Naštěstí byla poblíž lavička, tak jsem se tam dovlekla, ale malý mi mezitím zmizel z dohledu. Tyhle sídlištní uličky jsou nebezpečné, protože do nich vjíždějí auty šílení řidiči, a než jsem ho našla, málem jsem dostala infarkt.
Večer jsem si o tom chtěla promluvit s dcerou a zetěm, ale sotva jsem začala, začali se hádat, že jsem nezodpovědná, že způsobím neštěstí, že můžu jít s dětmi do parku, protože tam je bezpečno. S velkým povykem se se mnou rozloučili. Ano, to jsem mohla říct, ale park je daleko. Musíte nastoupit do autobusu, vzít s sebou kolo, tašku s jídlem a pitím, nějaké bundy nebo svetry, kdyby se ochladilo, a na to já nemám sílu.
To jsem chtěla říct, ale nevykřikla jsem ani slovo. Když jsem po manželově smrti prodala naše hospodářství, les, pozemky, velkou zahradu a dům – peníze dostala dcera. Koupila za ně krásný byt a pro mě pokojíček s koupelnou v činžáku u jejich bloku. Tento pokojík stál prázdný, když jsem se tam s dcerou nastěhovala, ale šikmo.
Neměla jsem vlastní místo, spala jsem na rozkládacím gauči v pokoji nejmladších dětí, abych byla po ruce. A tenhle pokoj se stal mou záchranou a vysvobozením, protože jsem dlouho pokukovala po tomhle domově důchodců, který stál uprostřed zeleně dva bloky od nás.
No a po poslední rvačce jsem se rozhodla, že se tam přestěhuju.Mám manželův důchod, sice ne moc vysoký, ale na zaplacení pobytu to stačilo, a tady byl ten pokojíček, můj jediný majetek… Tak jsem si řekla, že ho prodám.Chvíli jsem se bála, abych nezůstala vůbec bez střechy nad hlavou, ale když jsem přišla sem a viděla, co bych mohla mít místo toho, co jsem měla, přestala jsem váhat. Z peněz z prodeje mohu dotovat samostatné bydlení v pečovatelském domě.
Rozhodla jsem se, že mi to za to stojí, protože je to, jako bych pořád platila nájem a nic za to neměla, a tady jsem klidná a spokojená.
Za tenhle luxus bych dala jakékoliv peníze! Nejtěžší samozřejmě bylo oznámit dceři a zeťovi, že přicházejí o bezplatnou pomoc v domácnosti, že si odteď musí upravit svůj pohodlný život a pamatovat si, jak se zapíná pračka a vysavač, protože oni uměli ovládat jen dálkové ovládání televize. Bohužel jsme se rozešli ve zlém, ale je to těžké.Vnoučata mi chybí a to je na celém příběhu, který vyprávím, to nejsmutnější. Ale doufám, že je dříve nebo později uvidím.
Nakonec jejich rodiče pochopí, že babička není uklízečka ani hospodyně, že je stará, že se může cítit špatně, že může mít špatné dny a nálady a že si zaslouží úctu a pozornost. A když to nepochopí? No, je to jejich škoda; moje nejstarší vnučka bude brzy docela dospělá a může mě navštěvovat, když bude chtít. Pokud nebude chtít, nějak jí to vysvětlím. Jeden spolubydlící se mě zeptal, jestli svého rozhodnutí nelituji.
Odpověděl jsem, že ne, že jsem udělal správnou věc. A že se mi téměř každou noc zdá o mém nejmladším vnoučeti… Utěšuji se tím, že do nebe není tak snadné se dostat a že někdy musíte zaplatit vysokou cenu. Tou mojí je touha.