– Marino, copak ti nedávám dost peněz? Proč jsi takhle oblečená? To nemáš žádné pěkné oblečení? Nemáš nic na líčení? Chceš se učesat?
– Mám všechno, Vitenko. Nemáme čas. Pavlík je nemocný. – Ano, nemocný, proto ses nemohl ani učesat?
– Víťo, s nemocným dítětem jsem ti stihla uvařit jen jídlo. – Chci vidět svého milého krásného! Jsem matka a manželka! A teprve potom milovaná žena!” – Tak žij sama, matko! Olha Zacharivna, Viktorova matka, žila sama. Byla vzdálená hodinu jízdy autem.
Viktor šel k matce domů. “Ahoj, synku! Nečekala jsem tě. Šel jste kolem a zastavil jste se? – Ne. Přišel jsi za mnou přímo z práce? Musím Marinu varovat, aby si nedělala starosti. Pak se žena na syna pozorně podívala a zeptala se: “Co se stalo?” “Píchl jsem pneumatiku…
Bylo to blíž k tobě, tak jsem…” “Nelži! Znám tě jako své boty! Nelži mi! Co se stalo? – No, s Marinou jsme se trochu pohádaly. Pohádali jsme se, ty jsi přišel za mnou a všechno je v pořádku?! Jsi po svém otci! Mám tvé bratry Antona a Serhije a ty máš svého otce! Přijdeš domů z práce, vybiješ si to na mně…
Vrať se ke své ženě a dětem! Marina tě miluje, tvému synovi se stýská po otci a ty dáváš najevo svůj temperament? Vrať se domů! Komu jsem to řekla? – Mami, prosím, nenadávej. Jsem tak unavená. – Ty nevíš, co je to únava. Až budeš jeden den běhat mezi kuchyní a dítětem, pak to možná pochopíš.
– “Marina mě nemiluje.” – Kdo ti řekl takový nesmysl? Pokud vás manželka nemiluje, nemluví o svém muži s takovou láskou, nevaří mu chutná jídla ani mu nežehlí košile. “Má tě moc ráda!” – Jak to víš? “S Marinou spolu mluvíme každý den.
A dvakrát týdně se scházíme. Já nevím. Tak běž domů, synu. Ke své milované a milující ženě… Matce se podařilo přesvědčit syna, aby se vrátil ke své ženě. Viktor vstoupil do bytu a šel do kuchyně. Uviděl prostřený stůl: smažené brambory s houbami, kotlety, dva druhy salátů. A Marinu, která spala s hlavou položenou na stole. Manžel zvedl svou ženu a políbil ji: “Odpusť mi, lásko. Spi, spi, vezmu tě do postele…
