Před mnoha lety mi zemřela matka a můj otec, který byl v té době ještě poměrně mladý, si do našeho domu přivedl jinou ženu. V žádném případě mu to nevyčítám. Ztráta manželky byla těžká i pro něj. Po deváté třídě nastoupil na technickou školu v hlavním městě a bydlel na internátě. Uplynulo několik let. Vystudoval jsem vysokou školu a našel si dobrou práci.
Tam jsem potkal Viku. Začali jsme spolu žít. Brzy otěhotněla a navzdory námitkám jejích rodičů jsme náš vztah oficiálně zaregistrovali. Na jedné z pravidelných prohlídek jsme se dozvěděli, že budeme mít dvě děti, ne jen jedno. Narodila se nám dvojčata a Viktorie se stala nepodobná sama sobě. Měla jsem o její stav velké obavy, ale sváděla jsem to na poporodní depresi. Musela jsem pracovat ještě usilovněji, abych vydělala více peněz. Přece jen dvě děti jsou velké výdaje…
Když bylo dětem šest měsíců, manželka nás opustila a vrátila se k rodičům. Bydleli jsme nedaleko od sebe. Protože jsme byli tak blízko, nechtěla vidět své děti. Manželka podala žádost o rozvod, tchyně dělala, že si mě nevšímá, a odvrátila se. Byl jsem nucen se přestěhovat k otci a nevlastní matce. Ta byla ke svým vnoučatům docela laskavá a starostlivá.
Pomáhala mi a chvíli s nimi zůstala. Jsem jí za to nesmírně vděčná. Když děti dosáhly školkového věku, vrátila jsem se do hlavního města a našla si práci. Nedávno jsem svou bývalou přítelkyni náhodou potkal na ulici, když jsem se vracel s dětmi z premiéry nového kresleného filmu.
Vika mi řekla, že chce všechno zkusit znovu. To mě překvapilo. Opravdu si myslí, že se dá něco vrátit? Když děti vyrostly, když jsme se naučili žít a zvládat bez ní? “Za ty roky za námi ani jednou nepřišla nebo nezavolala.” “My tě nepotřebujeme!” řekla jsem. Jsem si jistá, že v budoucnu děti pochopí, proč jsem to udělala, a odpustí mi.
