Měl jsem šťastné dětství. Byl jsem jediné dítě v rodině bohatých rodičů. Doma jsme měli vždycky hodně hostů, protože můj otec byl vážený člověk.
Vždycky mi však připadalo, že příbuzní jen využívají laskavosti mých rodičů, kteří je nikdy neodmítli. Jednoho dne to všechno skončilo. Když mi bylo 14 let, moji rodiče zemřeli při autonehodě. A nikdo z příbuzných, kteří s námi trávili všechny víkendy, si mě nechtěl vzít k sobě. Volala jsem a prosila o opatrovnictví, ale všichni odmítali.
V důsledku toho jsem skončila v dětském domově. Nemusel jsem však smutnit dlouho, protože se ukázalo, že svět není bez dobrých lidí… Naproti našemu domu byl obchod s potravinami, kde moje teta Olena pracovala jako prodavačka. Měla s manželem malou dcerku, ale když se dozvěděli o mé situaci, rozhodli se, že se mě ujmou.
Samozřejmě jsem souhlasila a vlastní dcera tety Oleny se stala mou oblíbenou sestrou. Jednou se teta Olena přiznala, že to byla moje matka, kdo jí pomohl získat práci. Ona a její manžel tehdy sotva přežívali a matčina pomoc jim skutečně zachránila život. Podle tety Oleny nastal čas, aby jí tuto laskavost oplatila. Šla jsem na univerzitu.
Pěstouni mi zaplatili vše, co jsem potřeboval. Teď je mi 30 let. Dosáhl jsem všeho, co jsem v životě chtěl. Mám velkou firmu, kterou založili moji rodiče, drahé auto, několik bytů. Nedávno si na mě vzpomněla řada příbuzných, kteří u nás chodili pozdě spát, protože jim rodiče vždycky prostřeli stůl. Začali mi volat, vyptávat se na můj život a zvát mě na návštěvu.
Ale tito lidé pro mě neexistují. Kdysi se ke mně otočili zády a teď je řada na mně. Samozřejmě mám svou rodinu: tetu Olenu, jejího manžela a jejich dceru. Udělám pro ně všechno, co bude v mých silách.
