Z vlastního dětství si pamatuji jen matku, věčně pracující a unavenou. Tak se stalo, že mě vychovávala sama. Jednu dobu nemohla otci odpustit zradu a vyhodila ho nejen z našeho domu, ale i ze života, nechtěla, aby se k nám někdy vrátil. Nikdo se mě neptal, jestli chci s vlastním otcem komunikovat, nebo ne, všechno za mě rozhodovala matka, myslela si, že je to tak správné, že to tak bude lepší.
Oba se rozhodli bez mé účasti. Náš budoucí život byl velmi těžký, jak si teď vzpomínám, protože jsme neměli dost peněz a já už jsem pochopila, jaké to je vyrůstat v neúplné rodině. Když mi ve škole každý den říkali, že nemám otce, a ještě nebylo jasné, odkud pocházím, rozhodla jsem se, že chyby své matky nebudu opakovat. Můj manžel pochází z bohaté rodiny a sám vydělává slušné peníze.
Jakmile jsem ho uviděla, věděla jsem, že to je můj osud. Chytrý, bohatý, sebevědomý, ne muž, ale sen. Přesně tak jsem si přála vidět otce svých budoucích dětí. Příroda mě odměnila hezkým vzhledem a s rozumem nebyly žádné problémy, zdálo se, že nás k sobě poslal Bůh. Bez větší námahy jsem okamžitě upoutala jeho pozornost a brzy jsem se stala jeho zákonitou manželkou.
Trvalo dlouho, než jsme si zařídili rodinný dům, a vynaložili jsme na to spoustu úsilí. Pracovali jsme společně, nešetřili časem ani námahou, pro naše společné dobro, dokud jsem nezjistila, že už několik týdnů čekám dítě. Můj manžel byl velmi šťastný, když se tu novinu dozvěděl, okamžitě mě zahrnul svou pozorností a péčí. A já se v tu chvíli cítila jako nejšťastnější žena na světě.
Samozřejmě jsem během těch měsíců, kdy jsem čekala dítě, hodně přibrala a neustálá únava o sobě dávala vědět. Manžel se na mě už nedíval tak obdivným pohledem, ale podporoval mě a říkal, že mě má rád takovou, jaká jsem, a občas se mě snažil povzbudit, že u nás bude všechno v pořádku.
Jeho neustálé zdržování v práci jsem přičítala tomu, že chtěl právě teď vydělat víc peněz, protože až půjdu na mateřskou, budeme je potřebovat. Jednoho dne jsem přišla z práce dřív, protože jsem se necítila dobře. Jakmile jsem vstoupila do bytu, první, čeho jsem si všimla, byl kabát jiné ženy na chodbě.
Když jsem se podívala dolů, všimla jsem si také bot, které stály hned u prahu a zjevně nebyly moje. Na několik minut jsem ztuhl překvapením. Samozřejmě jsem si uvědomil, že tyto věci patří manželce nějakého jiného muže. Když jsem se trochu uklidnila, zavolala jsem na manžela a ten hned vyskočil z naší ložnice.
Řekl, že ho předtím propustili z práce a chtěl mě překvapit. Předstírala jsem, že jsem si toho nevšimla, a šla jsem do sprchy s tím, že jsem unavená. Oči mi zvlhly rozhořčením. Jak jsem mu věřila a jak jsem se nakonec mýlila! Dlouho jsem přemýšlela, jak se zachovat dál, co bych měla udělat. Ale pak jsem si vzpomněl na své dětství bez otce.
Nedovolím, aby moje dítě vyrůstalo stejně! Jsem si jistá, že tato žena pro mého manžela nic neznamená a že je to jen dočasné poblouznění. Myslím, že tato krize v našem životě pomine, a nechci si kvůli tomu zničit manželství. Svého manžela velmi miluji a myslím, že mu dokážu odpustit nevěru kvůli dítěti. Když jsem vylezla ze sprchy, manžel připravoval večeři a moje oblečení bylo pryč. Požádala jsem manžela, aby mě pustil do kosmetického salonu, abych se dala do pořádku.
Usmál se, podal mi vizitku a navrhl, abych si také obnovila šatník. Možná mě někdo odsoudí, řekne, že nejsem chytrá žena; možná ano, ale já jsem se rozhodla a není cesty zpět. Udržím svou rodinu pohromadě kvůli svému nenarozenému dítěti. Je nějaký jiný způsob, jak to udělat? Je jednodušší něco zničit a pak už není cesty zpět. Věřím, že to zvládneme, že stejnou chybu už neudělá, až budeme mít dítě.
