Když jsem zjistila, že jsem těhotná, málem jsem ztratila vědomí – bylo mi padesát a vnoučata už chodila do školy. Zakázala jsem manželovi, aby mým dcerám o narození syna řekl, ale když jsem odcházela z porodnice, můj nejstarší zeť a obě dcery už na mě čekali. Řidič nastartoval autobus a začal s ním odjíždět z autobusového nádraží. Seděla jsem u okna a snila (sladké sny o dívčí cestě). Vtom si vedle mě sedla starší paní a svou náhodnou blízkostí málem nerozptýlila mé myšlenky.
Myslel jsem si však, že o cestování s touto spolucestující nebudu mít zájem. Na základě materiálů ukrajinského časopisu Slovo “Štěstí matky”.
Hanna ARSENYCH-BARAN – Jedeš daleko?” zeptala se mě a já si najednou všimla jejích očí – velkých přezrálých třešní. Zářily štěstím a určitě se o to štěstí chtěly se mnou podělit. Najednou jsem k té staré ženě, která se na mě usmívala svým houbovitým obličejem, pocítila přátelský vztah a podvědomě jsem si uvědomila, kolik vrozené ušlechtilosti se v této drobné postavě skrývá. “Jedu na konečnou zastávku,” odpověděla jsem.
“Vy jste asi studentka?” zeptala se mě žena znovu. Chtěla jsem s ní udržet konverzaci, a tak jsem odpověděla: “Ano, jedu na víkend ze školy domů.” “Já jedu taky domů. Od svého syna. Překvapilo mě to a ona si toho také všimla. – Vidíš, že jsem stará a můj syn je ještě tak mladý? – No, to se stává, – pomyslela jsem si. – Ne, to se stává málokdy…
Chceš, abych ti vyprávěla svůj příběh? I když jsi mladý, možná starou ženu nepochopíš. Povzdechla si, chvíli přemýšlela a začala mi vyprávět: “Tehdy mi bylo přes padesát. Myslela jsem si, že jsem stará, ale teď vidím, že to nebylo stáří, naopak, bylo to skoro druhé mládí. Můj muž ještě pracoval v kolchoze. Dcery se vdaly a žily odděleně a my se starým mužem jsme jako novomanželé zůstali sami ve velkém novém domě, který děti nepotřebovaly. Ten večer byl tichý a lehký. Čekala jsem, až se manžel vrátí z práce. Vařila jsem večeři a starala se o domácnost. Vrátil se a dlouho si myl unavené ruce a obličej pod umyvadlem na dvoře.
V duchu jsem si říkala, jak byl krásný, plný síly, až na to, že mu život zasněžil kdysi hustou ofinu a do vysokého čela vyoral vrásky. Tělem mi projelo zvláštní chvění a já si vzpomněla, že jsem se takhle chvěla za našich líbánkových nocí. “No, sakra,” pomyslela jsem si, “dnes vypadáš tak podivně krásně a chvěješ se.” Taková slova mi neřekl ani za našich mladých let. Muž přistoupil blíž a já v jeho očích četla, když ne vášnivou knihu lásky, tak něžnou knihu. Pohladil mě po tváři a pak mě políbil. Už je to tak dlouho, co mě políbil! Ani jsem si nepamatovala, kdy to bylo naposledy… Tu noc mi zpívali slavíci a líbali mě pozdními polibky… Když jsem si uvědomila, že jsem těhotná, dítě ve mně bylo prchavé. Skrývala jsem své zduřelé lůno před lidskými zraky, bála jsem se lidského odsudku. Vnoučata už chodila do školy a já měla rodit…
Manžel mě vezl do porodnice na motorce a já v duchu proklínala jeho i tu noc slavíků, která mi přinesla tu hanbu a ty strašné předporodní bolesti. Porod byl kupodivu rychlý a nepříliš náročný.
Styděla jsem se za své mladší, ještě mladší svěřenkyně. Jak jsem mohl svým starým, vyschlým lidem přivést dítě? Oni ho přivedli. Podívala jsem se na svého syna a uviděla tvář svého manžela (byli si velmi podobní). Když jsem byla mladá, můj milý si tolik přál syna, a tak jsem porodila dvě dcery, ale ve stáří se mi k mé hanbě narodil vysněný syn. Dítě mi padlo do náruče a celou mou bytost zaplavilo zvláštní štěstí. Nevnímala jsem, že jsem stará, že se nehodím k tomu, abych toho růžového anděla živila.
Cítila jsem se silná a schopná, uvědomovala jsem si, že ten chlapec je moje pozdní radost, můj velký poklad, který mi Pán dal ve stáří. Zakázala jsem manželovi, aby o narození syna řekl mým dcerám, ale když mě propouštěli z nemocnice, přijel pro mě autem můj nejstarší zeť, přivezl obě dcery a přinesl květiny. Sestry, které dítě propouštěly, mi nechaly krásný mohairich. Požádala jsem je o to: “Děti! Nezůstávejte tady. Odejdi, ať se nemusíš stydět za svou nezdárnou matku.” A dali mi pusu, objali mě a těšili se z bratříčka. Andrijko (tak jsme syna pojmenovali) rychle vyrostl. Ani jsem si nevšimla, jak ty roky letí. Ve škole se mi dařilo.
Byl hezký a chytrý. Po škole nastoupil do ústavu, ale neprošel konkurzem. Tak jsem nastoupil do armády. Kousek od domova. A dnes jsem ho navštívil. Víš, přišel jsem k bráně a řekl: “Řekl jsem to proto, aby se nestyděl za to, že má tak starou matku.
Ale on vyběhl ven, přede všemi mě objal a políbil: “Mami, mami! Má drahá, jak je dobře, že jsi přišla!” A vůbec se nestydí za svou starou selskou matku… Takové je ovoce mé pozdní lásky. Zmlkla, na řasách se jí leskly slzy a přemýšlela. Nezasahoval jsem, nevyptával jsem se. Její tvář byla plná radosti a mateřského štěstí, které nikdo nedokázal pochopit.