Mychajlo seděl na lavičce na nemocničním náměstí a plakal. Dnes mu bylo 85 let, ale ani syn, ani dcera mu nepřišli poblahopřát. Blahopřála mu však jeho svěřenkyně Anna Sergejevna, která mu dokonce předala malý dárek. A sestra pohostila Anetu na počest jejích narozenin jablkem. Domov důchodců byl slušný, ale personál byl většinou lhostejný.
Všichni ovšem věděli, že staré lidi sem přivedly dožít jejich děti, které se stávaly přítěží. A Mychajla sem přivedl syn, jak říkal, aby si odpočinul a uzdravil se, ale ve skutečnosti jen obtěžovala jeho snachu. Koneckonců byt byl její a teprve později ji syn přemluvil, aby na něj sepsala darovací smlouvu. Když ji požádal, aby podepsala papíry, slíbil jí, že bude žít doma jako dosud.
Ve skutečnosti to ale dopadlo jinak, nastěhovali se k nám s celou rodinou najednou a se snachou začala válka. Byla pořád nespokojená, špatně vařila, nechávala špínu v koupelně a mnoho dalšího. Syn se jí nejdřív zastával, ale pak přestal a začal křičet sám.
Pak si Michaila všimla, že si začali o něčem šeptat, a jakmile vešla do pokoje, přestali mluvit. Reklama A pak jednou ráno začal syn mluvit o tom, že si musí odpočinout a léčit se. Matka se mu podívala do očí a trpce se ho zeptala: “Vezmeš mě do almužny, synku?” Zrudl, zamračil se a provinile odpověděl: “Ne, mami, to je jen sanatorium. Budeš tam měsíc ležet a pak se vrátíš domů.” Přivedl ji dovnitř, rychle podepsal papíry a spěšně odešel, slíbil, že se brzy vrátí. Vrátil se jen jednou: přinesl dvě jablka, dva pomeranče a zeptal se: “Jak se máš?” “Jak se máš?” zeptal se. A aniž by poslouchal do konce, někam utekl.” A tak tu žije už druhým rokem. Když uplynul měsíc a syn si pro ni nepřišel, zavolala na domácí telefon.
Zvedli to cizí lidé a ukázalo se, že její syn prodal byt a ona neví, kde ho má hledat. Mykhaila proplakala několik nocí, ale věděla, že si ji domů neodvezou, a tak nemohla přestat plakat. Vždyť nejvíc ji uráželo, že kvůli synovu štěstí ublížila své dceři. Mychajla se narodila na vesnici, tam se provdala za svého spolužáka Petra. Měli velký dům a hospodářství. Neměli moc peněz na živobytí, ale ani nehladověli. A pak přišel na návštěvu k rodičům soused z města a začal Petrovi vyprávět, jak se ve městě dobře žije. Platí tam dobrý plat a hned vám dají bydlení. Tak je přesvědčil. Všechno jsme prodali a přestěhovali se do města. Soused nás ohledně bydlení nepodvedl, hned nám dal byt. Koupili nějaký nábytek a starý Záporožec.
Právě v tomto Záporožci měl Petro nehodu. Po pohřbu zůstala Michaila sama se dvěma dětmi v náručí. Aby je uživil a oblékl, musel po večerech mýt podlahy na schodištích. Myslela jsem si, že mé děti vyrostou a budou mi pomáhat. Ale nevyšlo to. Její syn se dostal do špatného příběhu, musela si půjčit peníze, aby nešla do vězení, a pak dva roky splácela dluhy. Pak se její dcera Dáša vdala a měla dítě. Do roka bylo všechno v pořádku, pak začal být její syn často nemocný. Musela dát výpověď v práci, aby mohla chodit do nemocnic. Trvalo dlouho, než ho lékaři diagnostikovali. Teprve později zjistili nějaký druh vředu, který se dá léčit jen v jednom ústavu.
Ale stála se tam dlouhá fronta. Zatímco dcera byla v nemocnicích a po nemocnicích, manžel ji opustil, ale nechal jí alespoň byt. A tak někde v nemocnici potkala vdovce, který měl dceru se stejnou diagnózou. O pět let později onemocněl a ona potřebovala peníze na operaci. Anna měla peníze a chtěla je dát synovi na zálohu na byt. Když ji však dcera požádala, bylo jí líto utratit je za cizího člověka, protože peníze potřebovala spíše pro vlastního syna. Proto odmítla.
Dcera se na ni velmi urazila, a když se s ní loučila, řekla jí, že už není její matka, a že pokud má těžké chvíle, nemá ji kontaktovat. Samozřejmě, kdyby bylo možné vše vrátit zpět, Michail by to udělal jinak. Ale minulost vrátit nelze. Mychajlo se pomalu zvedl z lavičky a pomalu se vydal k penzionu. Najednou uslyšel: “Mami!” Srdce se mu rozbušilo.
Pomalu se otočila. Dcera. Dasha. Podlomily se jí nohy, málem upadla, ale dcera přiběhla a zvedla ji: “Konečně jsem tě našla… Bratr mi nechtěl dát adresu. Ale pohrozila jsem mu žalobou, že byt prodal neoprávněně, tak se hned rozešel.” S těmito slovy vešly do domu a posadily se na gauč v hale.”-Promiň, mami, že jsem s tebou tak dlouho nemluvila. Nejdřív jsem se urazil, pak jsem všechno odložil, styděl jsem se. A před týdnem se mi o tobě zdálo. Šel jsi po lese a plakal jsi. Vstala jsem a měla jsem tak těžké srdce. Všechno jsem řekla manželovi a on mi řekl, abych šla a usmířila se. Přijela jsem a byli tam cizí lidé, nic nevěděli. A teď jsem tady já. Připrav se, jdeš se mnou. Víš, jaký máme dům? Velký, na břehu moře. A můj muž mi řekl: “Jestli tvé matce není dobře, přiveď ji k nám. Mychajlo vděčně objala dceru a rozplakala se. Byly to však slzy radosti.
