Jmenuji se Mila. Můj manžel se jmenuje Saša. Vzali jsme se před sedmi lety. Svatba byla honosná a zábavná. Hosté nám přáli lásku, porozumění a samozřejmě děti. Hned po svatbě jsme spěchali, abychom si je pořídili.
Moje první váha byla neúspěšná. Druhá váha byla ještě horší než první. A po operaci jsem se dozvěděla hrozný verdikt – už nikdy nebudu moci mít děti. Nyní bylo naše štěstí neomezené. Saša i já jsme si dělali velké starosti.
Začali jsme žít sami pro sebe, abychom si vydělali peníze. Ale teď je nám třicet let. Máme všechno, co potřebujeme: byt, daču, dvě auta. Dvakrát ročně jezdíme do zahraničí, ale v našem životě je určitá prázdnota Saša jako první začal mluvit o adopci:
– Mil, možná bychom měli vzít někoho z dětského domova? Všichni mají děti, všichni mluví o kočárcích, koloběžkách a pohádkách a já chci taky vychovávat dítě – Sašo, přemýšlela jsem o tom, ale bála jsem se ti to navrhnout. Kluka nebo holku? – To je mi jedno, ale asi holku, chci ji vychovat jako princeznu. Souhlasím.
Začali jsme shromažďovat dokumenty. Naše finanční výsledky nám umožnily velmi rychle získat povolení k rozšíření. A pak přišel den, kdy jsme dorazili do ústavu. Nečekali jsme, že uvidíme nějaké nováčky, museli jsme dlouho čekat, ale byla tam spousta starších dětí. Děti si hrály na hřišti. Stáli jsme vzadu a všechny je pozorovali.
Najednou jsem ucítil, jak mě někdo zatahal za lem. Podíval jsem se dolů a uviděl jsem dívku, blondýnku s legračními pihami. Vypadala tak na tři nebo čtyři roky. Usmála se a zeptala se mě: “Teto, nejsi ty moje maminka? Málem se mi zastavilo srdce. Ani jsem nevěděla, co říct, ale z očí mi zrádně tekly slzy a z úst se mi drala slova: “Ano, má drahá, přišli jsme si pro tebe s tvým otcem! Saša vzal dítě do náruče a šli jsme k řediteli školky. Jmenoval se Alexej Pavlovič. Když viděl holčičku v našem náručí, s jistou lítostí zavrtěl hlavou a požádal učitelku, aby dítě odvedla. Vzal nás k sobě do kabinetu, abychom si s ním promluvili.
– Vidíte, tady je to složité, ta holčička není sama Přerušil jsem Alexeje Pavloviče: – Tak co, vezmeme je obě! “Má bratra?” – “Ne, má dvě sestry: jsou to trojčata. Vezmete si je všechny? Se Sašou jsme společně vykulili oči. Tři stejné princezny? Je to možné?
– Jejich rodiče je opustili? – Jejich matka je naše pěstounka. Byla velmi mladá, když otěhotněla, a pak hned tři, takže to její organizace nezvládla: děti byly zachráněny, ale nikdo si je nevzal jako své děti. No, kdo potřebuje tři najednou? Nemůžeme je rozdělit! Saša sebejistě řekl a vstal ze židle.
– Pojďme, všechny uvidíme! Jak se jmenují?” – Máša, Dáša a… Saša – tvůj jmenovec… Spěchali jsme k princeznám. Okamžitě se k nám chovaly jako k rodině, bombardovaly nás otázkami a vyprávěním. O několik dní později jsme si v pěti lidech šli vybrat nový velký byt, protože naše nyní již početná rodina potřebovala hodně prostoru!
