Je mi už 68 let. Mému manželovi bylo právě 70 let. Máme syna a dceru. Oba jsou ženatí a žijí ve městě. Oleg má tříletou dceru a Olesia šestiletého syna. S manželem žijeme na vesnici. Vlastní dům je pro nás stále nejlepší volbou.
Můžeme vyjít na dvůr a pracovat. Máme vlastní zahradu, slepice a můžeme dávat vnoučatům domácí čerstvé produkty. Ne jako teď v těch obchodech. Celou tu dobu jsme šetřili. Chtěli jsme úspory rozdělit mezi obě děti. Koneckonců, budou je potřebovat.
Také se chtěli o svůj dům podělit rovným dílem. Bylo by asi nespravedlivé, kdyby to napsal jeden člověk. Tak jsme se s manželem dohodli. Částka už byla poměrně vysoká. Jakmile přišly děti na návštěvu, řekli jsme jim o našem rozhodnutí. Zdálo se, že se vším souhlasí. Ale mám podezření, že můj zeť a snacha už tolik ne. Začali pracovat, až když odjeli. Později jsme oba onemocněli a bylo to vážné. Leželi jsme, nemohli jsme si pomoci ani jeden druhému.
Zavolali jsme naše děti. Dcera řekla, že okamžitě přijede. Syn nejprve telefon nezvedal, pak to zvedla snacha a řekla, že manžela nemůže pustit. Mají malé dítě, musí s ním pomáhat a mají spoustu domácích prací. Olesya přijela za půl hodiny. Přinesla spoustu jídla a ovoce. Také jsem přivedla svého zetě. Koneckonců je to lékař.
Vyšetřil nás. Dcera poslala manžela domů a rozhodla se, že s námi zůstane, dokud se neuzdravíme. Ošetřovala nás, abychom se uzdravili. Dokázala se o nás postarat, uvařit nám, a dokonce nám pomohla se zahradničením. Samozřejmě nás to dojalo. Také jsme se dozvěděli, že vnuk si moc přeje svůj vlastní pokoj.
A bydlí v malém jednopokojovém bytě. Koupili si to, co si mohli půjčit na splátky, aby se mohli hned nastěhovat. Nyní však chlapec stárne a dcera ani zeť samozřejmě nemají peníze na nové bydlení. Olesja to řekla bez rozmýšlení, na nic se neptala.
Takže nás ani nenapadlo něco měnit na rozdělení majetku. Když jsme však potřebovali pomoci s odvozem brambor na trh, syn opět odmítl. Ale dcera se ani nezeptala, prostě přiběhla. Pak už jsme s manželem nepochybovali. Rozhodli jsme se přehodnotit své názory.
Ani jsme nepřemýšleli o tom, co si o nás budou myslet ostatní. Pozvali jsme děti k nám domů. Řekli jsme, že si promluvíme o penězích, které jim chceme dát. Můj syn a snacha na tuto otázku okamžitě reagovali. Přijeli jako první.
Moje dcera přišla o něco později. Seděli tam s nadšením a čekali na naše rozhodnutí. Dceři jsme řekli, že jí hned dáme všechny úspory, aby si mohla koupit velký byt. Náš syn už měl velký životní prostor, protože zpočátku bydlel s námi. A po naší smrti nechali Oleg a Olesja rozdělit dům napůl. Co myslíte? Je to správné rozhodnutí?
