Dcera hlasitě nadávala, v domě zvonil zvonek a zeť byl u okna potichu. Nejspíš se zlobil. Vnoučata seděla u stolu. Nechápali, co její vlastní děti po babičce chtějí. Ukázalo se, že talíř rozbila omylem, když uklízela kuchyň a myla nádobí. – Je to drahé, řekla dcera. – Jestli se tak budeš chovat dál, půjdeš k synovi domů.
Tam ti snacha řekne, kde přezimují raci. A pak budete mít nejrůznější záchvaty. Moje babička to poslouchala. Sklonila hlavu. A když byla hodná, upřímná, milá dcera. Babička si utřela slzy. Modlila se k Bohu: “Prosím, Pane, zařiď všechno tak, aby moje dcera byla šťastná. Byla snadná, ale ne trnitá.
A rozkvetla květinami. Osud mi dal štěstí a blahobyt. Vezmi mě k sobě. Do zářivých nebes. kde ptáci zpívají v ráji. V tichu je krása.
Co se mnou teď bude? Jsem všem na obtíž. Nechte mě jen dokončit zavazování ponožek – prosím a škemrám. Mé dceři je velká zima. Moje vnoučata jsou také chladná. Chci je trochu zahřát, než se rozejdeme. Za oknem svítil měsíc Každý myslel na své.
Nikdo v domě si nevážil toho, že je tam babička. Babička se modlila a na všechny se jemně usmívala. Moje dcera se bude kát, ale bude pozdě, příliš pozdě.
