Mému sousedovi bylo nedávno 90 let. Ne že bych si s ní byla příliš blízká, ale nebyly jsme si cizí. Občas jsem se zastavil, abych si se starou paní, milou a zajímavou ženou, popovídal. Začátkem měsíce jsme si povídaly a já se dozvěděla, že Marie Petrovna slaví příští víkend výročí. Pozvánku na oslavu jsem samozřejmě nedostala, protože lidé v tomto věku obvykle neslaví, ale už tehdy jsem věděla, že přijdu s dortem a babičce pogratuluju.
Babička žila sama, její manžel byl pryč a děti se odstěhovaly. Rozhodla jsem se, že neodejdu příliš brzy, aby babička mohla slavit se svými dětmi, protože ty se vídají jen zřídka, jak mi babička říkala.
Takže když jsem dorazila k babičce domů, mé překvapení bylo ohromující. Dům byl pečlivě uklizený, z kuchyně se linula vůně čerstvě uvařeného jídla a babička tiše seděla v křesle a sledovala televizi.
“Možná už všichni odešli,” pomyslela jsem si a nevěřila tomu, protože bych si všimla něčího auta. Když si mě všimla, propukla v úsměv, bylo vidět, že je ráda, že ji někdo přišel pozdravit, v očích měla lehké slzy a já si byla jistá, že jsem první, kdo ji dnes navštívil.
Bylo mi té staré paní tak líto, že jsem se rozhodl zůstat o něco déle, protože podle stolu v jejím domě jsem viděl, že očekává mnoho dalších hostů. Seděli jsme tam, stará paní mě pohostila a později jsem zjistila, že jí nikdo z jejích dětí ani vnoučat ani nezavolal, aby jí pogratuloval.
Ani jsem nevěděla, co říct, bylo mi jí tak líto, a bylo vidět, že sotva zadržuje slzy. Snažila jsem se ji ze všech sil uklidnit, ale bylo vidět, že její duše trpí. Tu noc jsem dlouho nemohla usnout. Nechápala jsem, jak je možné, že mám ve volný den tolik práce, že jsem ani nepopřála mamince a babičce k jejich výročí.
Nezapomínejte na své rodiče, častěji jim volejte, navštěvujte je, vždycky na vás čekají. Líbil se vám článek? Sdílejte na Facebooku
