Dopisy od syna . Příběh, který se vás dotkne až do morku kostí a donutí vás přemýšlet.

Faina a její manžel žijí ve vesnici celý život. Postavili dům, založili farmu a vychovali syna. Syn se oženil a narodila se jim vnučka. A jak už to tak bývá, ve vesnici nebylo dost práce a nebyly žádné vyhlídky.

Každým rokem se stále častěji mluvilo o stěhování. Faina však doufala, že vše zůstane jen u řečí. Děti prosily rodiče, aby se přestěhovali s nimi. Ale Faina nechtěla na stará kolena opustit svůj známý život a přestěhovat se do neznáma. Ale ten den nastal.

Nejvíce ze všeho se staří lidé obávali o svého vnuka, jak se mu bude na severu dařit. Od narození žil u prarodičů a bylo velmi těžké se s ním rozloučit.

Nejčastěji mu volal Andriuščenko, Fainin vnuk. Vyprávěl nám o svém dni, o nových kamarádech, o počasí a o tom, že si jeho rodiče našli práci. Staří lidé měli z dětí radost. A pak se stala bida.

Faina se necítila dobře. Když vařila večeři, upadla a převrhla nádobí. Její manžel přiběhl, aby slyšel ten zvuk. Ležela se zavřenýma očima a bylo pod ní velké horko. Přijela sanitka a Faina byla převezena do nemocnice.

Ukázalo se, že šlo o vážnou drogu. Po návratu domů dědeček okamžitě zavolal synovi a doufal, že všeho nechá a vrátí se domů. Telefon zvedla jeho snacha a řekla, že odjel do tundry pracovat. “Bohužel tam není mobilní signál,” řekla. Slíbila však, že o své nemoci bude matku co nejdříve informovat. Faina zůstala v nemocnici asi měsíc.

Když byla konečně propuštěna, její stav se nezlepšil. Chodila, jako by byla bez života. Faina čekala na dopis od svého syna. Psal téměř každý týden. Psal, že neexistuje žádné spojení, ale pošta existuje. Vyprávěl o kráse tundry, počasí a životě ve městě. Napsal, že bohužel neví, kdy se bude moci vrátit.

Faina měla tyto dopisy na nočním stolku a četla je nesčetněkrát. Její stav se každým dnem zhoršoval.

Lékař nemohl najít příčinu Fainina stavu a pacientka odmítla podstoupit operaci. O několik měsíců později Faina zemřela. Ležela na posteli a na hrudi svírala dopisy svého syna. Na pohřeb přišel vnuk se svou matkou. Teprve pak se otec dozvěděl, že jeho syn zemřel. Zemřel ve stejný den, kdy jeho matka dostala infarkt. Nechtěli se o tu zprávu podělit, aby nemocnou babičku nezarmoutili. Proto Andriuša a jeho matka přišli s nápadem posílat dopisy. O pár dní později našli v babiččině nočním stolku dopis.

Bylo na něm napsáno “Pro Andrjušenku”… Děkuji ti, Andrjušenko, za “dopisy od mého syna”. Vždycky jsem mu říkal, aby se od syna naučil krásně mluvit. Nenechávej svého dědečka samotného. Miluje tebe i tvou mámu.

Related Posts