Když jsem porodila dvě děti, myslela jsem si, že se o mě alespoň postarají ve stáří. Koneckonců jsem celý svůj život zasvětila výchově dcery a syna. A udělala jsem chybu, protože teď, když jsem starší a potřebuji péči, protože se o sebe nedokážu postarat, nikdo z nich si mě nechtěl vzít k sobě domů a starat se o mě.
A je velmi těžké vědět, že vás vaše děti nepotřebují… Vychovala jsem je sama. Manžel zemřel, když se nám narodil syn, a v té době jsme už vychovávali dceru.
Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních, aby měli všechno. Každému z nich jsem poskytl vzdělání. A ne jen tak ledajaké, ale vyšší vzdělání. Moje dcera vystudovala design a můj syn inženýrství. Oba mají dobrou práci. Dokud jsem byla zdravá, vždycky jsem jim pomáhala s dětmi. Mám dvě vnoučata: Mikhail, syn mé dcery, a Andriusha, dítě mého syna. Chlapce jsem vodila na kroužky a vyzvedávala je ze školy.
Často u mě zůstávali. Jednoho dne se mi ale udělalo špatně přímo na ulici. Dali mě do nemocnice. Dcera mě za celou dobu navštívila jen jednou a syn mi stihl jen zavolat. Za týden mě propustili a řekli mi, abych se nepřetěžovala, ale pak mi děti přivezly vnoučata. A víte, jak to s nimi je: chtějí si hrát, vařit a brát mě na hřiště.
O dva měsíce později mi bylo ještě hůř. Požádala jsem syna, aby mě vozil autem na kontroly, ale měl pořád moc práce, tak jsem si zavolala taxi. Řeknu vám: pro důchodce je to značný výdaj.
Čas plynul a jednoho dne jsem prostě nemohl vstát z postele. Zavolala jsem dceři, ale ta byla v práci a poradila mi, abych zavolala záchranku. Odvezli mě do nemocnice. Od té doby nejsem schopen sám chodit. Před propuštěním mi Li_kap vysvětlil, že bych neměla zůstávat sama a že potřebuji péči.
Doma se dcera a syn dlouho dohadovali, kdo si mě vezme k sobě. Dcera argumentovala tím, že má malý byt a nemá pro mě samostatný pokoj. Syn se nedal a odpověděl, že má sice velký byt, ale jeho žena čeká dítě a těžko bude souhlasit s tím, aby se k němu tchyně nastěhovala.
Cítila jsem se tak frustrovaná, že jsem žila celý život a nezasloužím si soucit svých dětí. Přerušila jsem je a řekla jim, aby oba odešli! Nechci vidět ani jednoho z nich! Zvládnu to sám a nebudu jim na obtíž. A oni odešli.
Ležela jsem tam a plakala do polštáře. Jak se to mohlo stát? Jak se z milovaných dětí stali sobci? Opravdu jsem je takhle vychovala? Celou noc jsem nemohla spát. A když přišlo ráno, byla jsem velmi sklíčená. Slyšela jsem, jak se otevřely vchodové dveře, a dostala jsem strach.
Ukázalo se, že děti včera odešly a byt byl celou noc zamčený. A já jsem nemohla vstát. Byla to moje sousedka z prvního patra, milá mladá žena, která sama vychovávala dceru. Chtěla mě navštívit. Cítila jsem se tak špatně, že jsem jí všechno řekla. Nabídla mi pomoc, ale když mě nepotřebují mé vlastní děti, jak mohu přijmout pomoc od cizího člověka? Sousedka však byla asertivní. Přinesla mi jídlo a uvařila čaj.
Od té doby se o mě tato svobodná matka stará a já jí dávám polovinu svého důchodu. Ona za ni nakupuje potraviny a vaří mi. Zbytek peněz utratí za komunální služby a další potřeby pro domácnost. Nyní je můj život zcela závislý na cizí osobě a mé vlastní děti se o svou matku nezajímají.
Občas mi zavolají a uleví se jim, že se o mě má kdo postarat. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi na sklonku života dostane takové zrady, a to od syna a dcery. Vychovala jsem nevděčné děti.
