Loni v létě jsme se s manželkou rozhodli jet k moři a jako dopravní prostředek jsme zvolili vlak. Měli jsme cestovat vlakem dva dny a rozhodli jsme se zaplatit si jedno celé kupé, abychom jeli v pohodlí a bez jakýchkoli vnějších rušivých vlivů. Vešli jsme do kupé, odložili si věci, manželka dostala chlebíčky a víno, já jsem si vybral film a seděli jsme u něj s pocitem, že začíná nejnezapomenutelnější týden našeho společného života.
Na chvíli jsem opustil kupé a zastavila mě tlustá žena: “Dobrý den, koutkem oka jsem si všimla, že máte v kupé dvě volná místa. Mě a mou dceru tam nechcete pustit, protože naši sousedé pořád pijí a pijí, nemůžeme ani dýchat.”
– “Jděte za personálem, oni to vyřeší.” – “Řekli nám, že už nejsou volná místa.” – “Je mi líto, ale nemohu vám pomoci, zaplatili jsme si s manželkou celé kupé.” Něco si mumlala pod nosem, ale já si šel dál po svých. Když jsem se vrátil, uviděl jsem olejomalbu, na které seděla moje žena s rukama v klíně, vedle ní paní s kufry a naproti nim seděla její dcera. “Ještě jednou dobrý den, co tady děláte?” vážně jsem se rozčílil.
“Vážně? Všechno jsem vám vysvětlil – Vezměte si kufry a odejděte. Hned! Jinak budu muset použít třetí stranu! – Vlajku do ruky!
Průvodčí nemohl nic dělat, musel jsem jít rovnou za vedoucím letu. Bylo mi řečeno, že za námi za pár minut přijdou. Vrátil jsem se sám. Ta dáma si nenechala ujít příležitost mě napadnout. – No? Poslal jsi ji pryč? S těmito slovy k nám přišlo několik mužů a vyhodili ji ze dveří. Spolu s dítětem nás zasypala několika vrstvami nadávek.
Později jsme se od jednoho z průvodčích dozvěděli, že si ve skutečnosti zaplatila lístek na vyhrazené místo. Tak začala naše nejkrásnější dovolená na moři.
