Co si pamatuji Valentinu, měla na tváři úsměv. A tady přede mnou stála, jako by zemřela. Protože jsme se znali už dlouho, rozhodl jsem se nepředstírat, že jsem si jejího stavu nevšiml. Došli jsme do parku a posadili se na lavičku. A tohle nám vyprávěla o svém životě. Změnila se, ale bohužel ne k lepšímu. Její manžel se opíjel. Zdá se, že se to nikdy nikomu nestane: firemní večírky, kancelářské románky.
Tam je to dobré: “Prostě se naštvi a zapomeň na to. “Neumím odpouštět, rozumíš. Podala jsem žádost o rozvod. Ano, řekl, mysli na děti. Ale já jsem si zásadně stál za svým. Sbalil jsem si věci a odjel na daču. Teď má každý svůj vlastní život. Děti jsou dospělé: vyrostly a odstěhovaly se. Zůstala doma se svým psem, kočkou a – počkejte si – tchyní. Nikdy v životě jsme se neviděly. To je pravda, to je pravda.
Ale nevzali se, nejspíš proto, že tchyně byla už mnoho let upoutaná na lůžko. Od prvního dne jejich manželství se o ni ve dne v noci staral její přítel. Její manžel do pokoje ani nevstoupil. Rozvod byl u konce, ale Valentyna ani nepomyslela na to, že by tchyni opustila kvůli bývalému manželovi. Babička se sice nehýbe, ale její mysl pracuje, všemu rozumí. Nic neříká, ale v očích má vždycky slzy.
Bývalý manžel se však nevzdává. Byl odhodlaný odvézt matku do sanatoria. Bylo mu jedno, že Valentyna je ochotná se o ni starat tak dlouho, jak bude třeba. – “Babičku nikdy nedám pryč. Stala se mou vlastní osobou. Své bývalé jsem přímo řekl, že se o ni postarám. Ale on si stál za svým. S jakou ženou jsem žil více než 20 let…
Od tohoto setkání uplynulo několik měsíců. Nedávno jsem jí zavolal, abych zjistil, jak to dopadlo. Ukázalo se, že je vše v pořádku. Její dcera pracuje na dálku, a tak ji přijela navštívit a pomoci s domácími pracemi. Její síly naštěstí nemají hranic. Lékaři ji vyšetřili a řekli, že je velká šance, že se znovu postaví na nohy.
Byla tak šťastná, že to řekla své vnučce: “Za chvíli vstanu a ty mě naučíš pracovat s počítačem. Vyděláme spoustu peněz…”
