Vychovala jsem dvě děti, ale nyní jsem ve svých pětašedesáti letech sama. Mám velké hospodářství, slušnou zeleninovou zahradu, kde všechno roste, kozy, krávy, slepice. Všechno je to moje vlastní, domácí.
Jen už nemám sílu to hlídat, jsem starý a bolí mě nohy. Je to pochopitelné. Celý život jsem neúnavně pracoval na tom, aby moje děti nic nepotřebovaly! Vdala jsem se jako naivní dívka za vesnického sukničkáře. O několik let později se vrhl do města za bohatou kohanskou ženou, mě a dvě děti nechal za sebou.
Bůh ušetřil jeho krásnou tvář, ale zapomněl na své svědomí. Neplatil alimenty, nenavštěvoval mě, prostě zapomněl! Takže jsem se se vším musela vypořádat sama. Můj otec byl jediný z mých rodičů, který přežil.
Byl jsem nejmladší v rodině. Můj důchodce mi nemohl pomoci. Pracoval jsem na sousedově farmě, rozvíjel vlastní hospodářství a dokázal financovat vzdělání svých dětí ve městě. Ale zřejmě to měly po otci, protože jakmile se dostaly do města, zapomněly na matku i na vesnici. Volají mi nanejvýš párkrát do roka.
Bylo to pro mě osamělé a těžké, ale moje hrdost mi nedovolila vyjádřit jim všechny své pocity. Našel jsem jiné východisko, ujal jsem se své dcery Julie. Je jí dvacet let, před rokem přišla při nehodě o rodiče. Je to hodná a pracovitá dívka.
Dávám jí polovinu svého důchodu a ona se stará o domácnost. Když se to děti dozvěděly, volaly mi se stížnostmi a říkaly hrubé věci. Poté jsem se rozhodl, že veškerý svůj majetek přenechám Julii.
