Vdala jsem se hned po ukončení studia na univerzitě. V té době jsem dostal práci ve velké společnosti. Můj manžel vydělával dobré peníze, ale někteří lidé si mysleli, že vedle mého manžela by měla být finančně úspěšná dívka, a to jsem nebyla já. Byla to moje tchyně, Lidia Vasylivna. Ani jeden den se u nás doma neobešel bez skandálů kvůli mé práci.
Tchyně si vedle Kola vždycky představovala dceru své kamarádky, která pracovala jako administrátorka v kosmetickém salonu, a já jsem se stala živou překážkou na cestě jejího syna za lepším životem. S takovými myšlenkami, skandály a hádkami jsem žila dva roky a pak jsem podala žádost o rozvod.
Kolja mě žádal, abych zůstala, sliboval, že se brzy přestěhujeme, náš život se změní a jeho matka se nám přestane plést do života, ale moje nervy byly na pokraji zhroucení. Kvůli stresu jsem měla dokonce zdravotní problémy.
Co může žena dělat, když nemá žádný osobní život? Pracovat, pracovat a ještě jednou pracovat! Vrhla jsem se do práce po hlavě. Pracoval jsem téměř 14 hodin denně. Dělal jsem to dobrovolně. Nestěžoval jsem si, byl jsem se vším spokojený. A pak jsem si najednou uvědomil, že bych mohl pracovat sám na sebe stejně a vydělávat mnohonásobně víc. Tato myšlenka mě začala pronásledovat.
Brzy poté jsem dal v práci výpověď a začal podnikat v realitách. Není to moje specializace, ale tato skutečnost mě nezastavila – dosáhl jsem ve svém oboru výšin a o rok později jsem se stal jedním z největších podnikatelů v mém malém městě.
V té době jsem již měl ve městě dva byty. Prodal jsem je a koupil si vlastní dvoupatrový dům s verandou a pozemkem 10 km od města. O mém úspěchu věděli všichni, samozřejmě včetně mé Lidie Vasiljevové. Mnohokrát mi volala, nabízela mi setkání, protože tady byla její šance – snacha s tlustou peněženkou.
Všemožně jsem odmítala, ale tchyně se nedala zastavit. Jednoho dne se objevila na mém prahu se dvěma kufry. “Co tady děláš?” zeptala jsem se. “No, švagrová, stěhuju se k tobě. Budu ti 24 hodin denně vyprávět, jaký je Mykola chytrý, hezký a zodpovědný muž.
– Něco si vymýšlíte. “Nepustím tě dovnitř, nebudeš tu bydlet a o svém Nikolajovi můžeš vyprávět ostatním, znám ho osobně.” – Ne, drahá, mýlíš se. Jsem svobodný člověk, můžu žít, kde chci. O Nikolajovi toho ještě hodně nevíš. Myslela jsem, že si tchyně dělá legraci. Ano, žertovala! Žili jsme spolu tři týdny.
Nějak promarnila své štěstí a nebylo jasné, čeho se v té době snažila dosáhnout. Po třech týdnech nás přišel navštívit sám Mykola: “Mami, tohle není normální, pojďme domů, žádám tě jako člověka,” řekl, “nemůžeš přece žít jen tak v cizím domě.”
“Ne, nikam nejdu. Tohle je tvůj domov, Kolko. Nebo spíš náš dům!” řekla tchyně a usmála se: “Tak kdy bude svatba? Přiznám se, že mé city ke Koljovi nikdy neochladly. Jen jsem celou tu dobu chtěla bývalému manželovi dokázat, že se neztratím a že dokážu vydělat víc než on. Nakonec se Lidii Vasiljevně její cíl podařil.
Kolja si nejprve několikrát domluvil “tajné” schůzky a pak jsme se k sobě oficiálně vrátili; ale nevzali jsme se.
