V té době byla moje dcera ve druhé třídě. S manželkou jsme pracovali v podnicích, kde se do práce chodí velmi brzy. Žijeme ve velké metropoli a naše dcera nesměla chodit do školy. S manželkou jsme ji střídavě vodili do školy v osm ráno, i když vyučování začínalo v devět. Dveře školy byly otevřené a už tam byli další studenti, včetně jejích spolužáků. Ve vestibulu stála ochranka a v televizi běžely pohádky.
Takže jsme se nebáli. Jednoho dne si dcera stěžovala, že si ji chlapec ze třetí třídy dobírá – nadává jí a hází po ní batoh. Nejprve jsme se rozhodli, že se do toho nebudeme plést – děti si to vyřeší samy. Tím ale incident neskončil – chlapec si začal dobírat mou dceru i další děti, které přišly předtím. Kupodivu chlapec na tuto situaci nereagoval.
Šla jsem za třídní učitelkou a stěžovala si jí, ta si promluvila s jeho učitelkou, ale situace se jen zhoršila – chlapec začal dceru obtěžovat ještě víc. Když se věc dostala k ředitelce, řekla, že nemůže dělat nic jiného než zakázat dětem chodit do školy až do půl deváté, kdy přijdou učitelé. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo odpovědět na zlo zlem (můžete mě začít soudit).
Začala jsem dceru učit cvičit – nebylo to těžké, protože chodila čtyři roky na gymnastiku, byla sportovně založená a dělala víc přítahů než já. I když v budoucnu dala přednost jiným sportům. Začala jsem jí tedy ukazovat sebeobranné pohyby. Existuje jeden chvat, po kterém už druhý není potřeba. Protože vím, jaký dojem dělá pohled na krev, poradil jsem dceři, aby mu pořádně poklepala na nos.
Ona se krve nebojí. Dokonce uvažujeme o tom, že ji pošleme na medicínu. Sedm dní jsem ji trénoval a společně jsme nacvičovali pohyby, kterými musela reagovat na jeho výstřelky. Druhý den přišla ze školy a byla celá rozzářená. Ráno mé dcery začalo obvyklými urážkami ze strany chlapcova přítele, po nichž následovala výuka. Moje dcera se správně rozhodla, že je čas se bránit, a dala mu pěstí do nosu.
Rána byla přesná – krev vytryskla proudem. Chlapec byl převezen do zdravotnického střediska. Zavolali jsme chlapcovým rodičům, ti přišli do školy a spolu s třídní učitelkou šli do třídy mé dcery. Rodiče se okamžitě snažili dceru pokárat, ale pak začali jeden po druhém přicházet spolužáci a říkat, že jim ubližuje – první se zvedli.
Nakonec vše dobře dopadlo – chlapec od té doby chodí do školy a tiše sedí v koutě a hraje si na tabletu. A moje dcera už svou sílu nepoužívala – je to v podstatě klidné a stydlivé dítě. A do školy mě nikdo nevolal, abych si promluvila s ředitelem.
Mnoho lidí mě za to, co jsem udělala, odsuzuje, ale já stále věřím, že jsem udělala správnou věc, a necítím se vinna. Někteří by mi poradili, abych šla k psychologovi, jiní na policii. Z vlastní zkušenosti však vím, že tyto problémy se tímto způsobem nikdy nevyřešily. A já nemohu dopustit, aby se z mé milované dcery stala zbitá bytost.
Nemusíte následovat můj příklad, ale mé chování může být pro někoho v podobné situaci užitečné. Nemám ze sebe špatný pocit a myslím, že jsem udělal správnou věc. Myslíte si, že to bylo v této situaci správné rozhodnutí?
