Podívej se na mé ruce. Teď se trochu třesou, že? Svou práci dělají už 85 let. Ale tytéž ruce, pokryté skvrnami a vráskami, jednou vykopaly zmrzlou zemi [hudbu] Ukrajiny při hledání shnilých brambor a pohladily tvář muže, kterého se celý svět naučil [hudbu] nenávidět.
Neřekl jsem jeho jméno nahlas 60 let. Ani v šepotu, ani v modlitbách [Hudba] před spaním. Strach byl silnější než víra. Strach, že zdi uslyší, že sousedé budou mít podezření, že můj vlastní syn se na mě bude znechuceně dívat. Jsem přeživší, tak se říká. Ale přežít v Sovětském [hudebním] svazu po válce vyžadovalo lež tak těžkou, že mi ohýbala záda více [hudba] než jakákoli těžká práce.
Dnes (Hudba) řeknu pravdu. Ne proto, že hledám odpuštění, ale proto, že smrt sedí na židli vedle mě, čeká a já si nemůžu vzít to jméno s sebou [hudba] do hrobu. Než jsem se stal vězněm číslo 412, byl jsem jen člověk. Bylo mi 18 let, [Hudba] a žil jsem ve vesnici poblíž Kyjeva.
Náš život nebyl snadný, nikdy nebyl. Práce na polích byla těžká. Od východu slunce mě bolela záda, ale věřil jsem v budoucnost. [Hudba] vzpomínám si na vůni žitného chleba, který moje matka Tatyana upekla [hudba] v pátek. Vzpomínám si na smích mého otce Nikolaje, když se vrátil z družstva.
nevěděli jsme, co je fašismus, nevěděli jsme, co je rasová nenávist. Věděli jsme o sklizni, o zimě a o starých písních, které se zpívaly na svatbách. Všechno se změnilo v červnu 1941 [Hudba]. Válka nepřišla jako v propagandistických filmech, které soudruh Stalin nařídil [hudbě] promítat v městském kině.
Nebyla hrdinská, byla hlasitá a špinavá. Nejprve [Hudba] letadla dorazila, bzučela jako obří vosy, pak oheň, Rudá armáda, o které nám bylo řečeno, že je neporazitelná, ustoupila, [Hudba] zvyšovala prach a strach. A pak přišli Němci. nejprve si někteří sousedé mysleli, že by bylo lepší, kdyby nás zbavili bolševických komisařů.
Jaká hořká hloupost. Nedívali se na nás tak, jak se osvoboditelé dívají na osvobozené. [Hudba] dívali se na nás tak, jak se farmář dívá na zvíře tagl, [Hudba] což by mohlo být užitečné před porážkou. Můj život skončil v úterý ráno, [hudba] na jaře 1942. Reklamy byly zveřejněny na pólech.
Všichni zdatní mladí lidé se museli hlásit k povinné práci v Německu. řekli, že je to dočasné a že s námi bude dobře zacházeno. Můj otec [hudba] se mě pokusil skrýt ve sklepě pod pytli tuřínu, ale vojáci s pomocí místní policie [hudba] lidé z naší vlastní země, kteří zradili svou vlastní krev, prohledávali dům [hudba] po domě.
Když mě voják vytáhl za ruku,viděl jsem, jak můj otec padl na kolena a prosil. To bylo (Hudba) naposledy, co jsem viděl jeho tvář. Rána, kterou dostal do hlavy z pažby pušky [hudba], se mi stále ozývá v uších, když je dům příliš tichý. vzali nás na stanici. Nebyly tam žádné lístky, žádné kufry.
Jen to, co jsme měli na sobě . měl jsem na sobě šedý vlněný kabát a šátek, který mi dala moje babička. Byly nás stovky, možná tisíce mladých lidí, nacpaných do dobytčích aut. Vůně, můj Bože, vůně. Byla to směs [hudby] starých pilin. suchá moč a kyselý pot paniky. Když se těžké dřevěné dveře sklouzly a zavřely, [Hudba] padla úplná tma.
Byli jsme s ordinami v kovové plechovce, bez vzduchu, bez světla. Cesta trvala týdny [hudba] nebo dny. Čas se tam rozpustil. Vlak zastavil a křičeli jsme na vodu. Někdy hodili kbelík dovnitř a my jsme bojovali jako šílení [hudební] psi a polykali blátivou tekutinu. Viděl jsem, jak lidstvo mizí [hudba] v tom kočáru.
Vedle mě byla dívka jménem Katya ze sousední vesnice. Byla silná, zdravá, ale třetí den přestala mluvit. Jen zírala do vesmíru a [hudba] se kymácela za zvuku kol. V rohu je nějaký chlap, který zemřel na udušení nebo žízeň, nevím [Hudba]. Jeho tělo tam zůstalo, opřené o nohy druhého živého, protože tam nebylo místo, kde by to [Hudba].
Jezdili jsme s mrtvými. Při každém nárazu vlaku jsem myslel na svou matku. Modlila se [hudba]? Věděla, že mám žízeň? Snažil jsem se také modlit, [hudba] ale slova mi uvízla v suchém krku. Cítil jsem se, jako bychom sestupovali, sestupovali do pekla a že Bůh zůstal na Ukrajině.
[Hudba] když se dveře konečně otevřely, sluneční světlo prořízlo naše oči jako nože. Byli jsme [hudba] v Německu. Nevěděli jsme, kde přesně, ale vzduch byl jiný, chladnější, [Hudba] kovová. Byli jsme vytrženi z kočárů výkřiky v jazyce, který zněl jako štěkání: “Raus! Rausi! Schnell.”Němečtí ovčáci, obrovští a černí, vycenili zuby a drželi je na krátkých vodítkách [Hudba] vojáky v dokonalé uniformě.
