Ve vesnici není co skrývat. Oleg měl tušení, že ho Varya podvádí. Rozhodl se to prověřit. Řekl své ženě, že jede pracovně do města, a za pár hodin se pomalu vrátil. Vešel do domu a vše viděl na vlastní oči. Varvara, zřejmě, jak se říká, “v pětačtyřiceti zase ženská bobule”, “dováděla” s mužem ze sousední vesnice. Ale brali se z lásky… Oleh se otočil a odešel, práskl dveřmi. Po dni nebo dvou v lese, v lovecké chatě, trochu vychladl. Pak přijel, naházel věci do auta, a aniž by se na Varju ohlédl, odjel… Na opačném konci vesnice, kde stála zchátralá chata jeho prarodičů, začal Oleh stavět nový dům. Právě začínalo léto. A mužovy ruce rostly ze správného místa.
Za pár měsíců byl nový srub hotový.” – Je to skvělý dům, Olehu. Je světlý a velký,” řekl Potap, který bydlel vedle a často Olegovi pomáhal se stavbou. A dodal: “Teď už můžeš myslet na svou rodinu. Potap a jeho žena žili dříve sami. Ale před čtyřmi měsíci se k nim nastěhovala dcera Soňa. Opustila svého manžela opilce a žila s rodiči. Soňa často sledovala Olegovu práci. Byl v ní velmi dobrý. A když s ním najednou navázala oční kontakt, byla v rozpacích a červenala se jako holka. Oleg měl Soňu také rád. Bylo jí čtyřicet let a pořád byla štíhlá jako školačka… Ale chovala k manželce zášť…
Jednoho dne, když Potap s manželkou odjeli na návštěvu k příbuzným do sousední vesnice a Soňa zůstala sama doma, přijel její bývalý manžel. Chtěl si Soňu vzít zpět násilím, ale ona se bránila. Pak ji začal bít. Oleg přiběhl k hluku, popadl muže za pačesy a vyhodil ho z domu. Muž vstal, ale když uviděl Olega, mlčky odkulhal pryč. Oleg pohladil ženu po hlavě a řekl: “Uklidni se, Soňo. Už se sem nevrátí. Nedovolím, abys někoho urazil… Večer ho Potap s manželkou pozvali na návštěvu a poděkovali mu za ochranu. Oleh vzal Soňu za ruku a řekl: “Vezmi si mě a prosím vás, její rodiče, o požehnání. Co jsem ti říkal?” Potap se obrátil ke své ženě: “Říkal jsem ti, že se Oleg dívá na Soňu? A ty jsi mi nevěřila…
