Bylo pozdě, lidé už spali. V noci byly vidět jen tři postavy. Babička za sebou táhla dvě děti. “To kvůli tobě je moje dcera mrtvá! Nechci tě vidět. Babičko, my se bojíme, prosím, pojďme domů.” Po dceřině smrti při nehodě, kdy přikryla děti svým tělem, se Mariina mysl trochu pohnula.
Tíha jejího žalu byla příliš velká, než aby ji unesla. Nedokázala se na své děti podívat. Měsíc po nehodě se rozhodla, že se jich zbaví. Logičtější by bylo dát děti do sirotčince, ale její zatemněná mysl rozhodla jinak. Odvezla děti do temného lesa a nechala je tam. Děti se choulily k sobě, aby se zahřály.
Byla tma a kolem se ozývalo mnoho děsivých zvuků. Irina venčila svého psa po okolí. Před půl rokem přišla o dítě kvůli týrání, kterému byla vystavena v rodině svého bývalého manžela. Byl to poslední bod jejich vztahu. Najednou pes něco vycítil a rozběhl se. Žena se psem sotva držela krok. Za trnkovým křovím se skrývaly dvě děti. Chlapec a dívka se na Iru vyděšeně podívali. “Co tady děláte?” Žena byla překvapená.
“Babička říkala, že nás nechce vidět, a nechala nás tady. Ira vzala děti k sobě domů, byla jim velká zima. Zahřála je a dala jim najíst. Později se rozhodla, že si je vezme do péče. Tak osud svedl osamělé duše dohromady. Děti opět našly svou matku a žena zažila štěstí mateřství. O rok později se v jejich rodině objevil otec. Žili šťastně až do smrti!
