Vzali jsme se hned po maturitě. Porodila jsem mu dva syny, z nichž jsou dnes dospělí muži, každý s vlastní rodinou. Teprve když byly děti malé, všimla jsem si, že se můj muž začal poohlížet po jiných ženách. Později jsem si uvědomila, že je to muž od přírody, že si nenechá ujít jedinou sukni. Když děti vyrostly a samy vystudovaly vysokou školu, stali jsme se s manželem pro sebe úplně cizími lidmi. Dál jsem jeho avantýry snášela jen kvůli dětem, abych jim neublížila. Ale když se z nich stali dospělí, uvědomila jsem si, že už mě nic nedrží zpátky. Přímo jsem manželovi nabídla rozvod.
Sdíleli jsme společný byt a rozešli se. Žila jsem v klidu ve své samotě. Občas jsem si na manžela vzpomněla, vždyť jsme spolu žili tolik let. Ale mrzelo mě, že si na mě nevzpomněl ani o svátcích, nezavolal ani nenapsal. Udržoval nějak kontakt jen se svými syny. Ale děti pochopily, že s ním stále nemám nic společného, a tak se snažily o otci nemluvit. Uplynulo dvanáct let, když najednou někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem a… okamžitě se mi zastavil dech. Na prahu stál muž. Za tu dobu tolik zestárl. Bylo vidět, že se necítí dobře, že jeho zdraví už není takové jako dřív. Chvíli jsme tam mlčky stáli, pak jsem ho pustil dovnitř.
Zpočátku se rozhovor nevyvíjel vůbec dobře. Bylo tolik nevyřčených slov a teď si nemůžeme nic říct. Po druhém šálku čaje muž konečně promluvil o svém životě. Neměl žádnou stabilitu. Moc pil, jeho zdraví bylo špatné, neměl kam jít, a navrhl mi, abychom se znovu sešli. Začal mě prosit o odpuštění za všechny ty roky a za zradu v mládí. Ani nevím, co mám dělat. Na jedné straně jsme spolu už 12 let nemluvili, ani mi nezavolal, neprojevil o mě zájem. Ale možná se jen rozhodl dát mi šanci začít nový život bez minulosti… Na druhou stranu je to nemocný člověk a není mi cizí. Prožila jsem s ním svá nejlepší léta, je to otec mých dětí, moje první a poslední láska. Definitivní odpověď jsem mu zatím nedala, řekla jsem, že si to promyslím. Teď zvažuji všechna pro a proti.
