Byli jsme tři – já, Snizhana a Lena. Seznámily jsme se v prvním ročníku studia a od té doby jsme si blízké. Myslely jsme si, že jsme nejlepší kamarádky, ale teprve jedna příhoda nám ukázala, jak moc jsme se mýlily… Jednoho dne mi Snizhana zavolala, že sedí s Lenou v kavárně a zve mě. Řekla jsem, že tam brzy přijdu, a začala se chystat, ale brzy jsem si všimla, že Snizhana zapomněla zavěsit. A zaslechl jsem docela zajímavý rozhovor. -Brzy tu bude… -Proč jsi ji pozvala, vždyť se spolu bavíme. -Bude uražená. -No a co? -Nic se neděje. Vrátí se ve svém vytahaném tričku. Kdy si vlastně naposledy koupila oblečení?
A naposledy se líčila nejspíš před pěti lety. – “Viděla jsi její šaty? Pak se ozval hlasitý a dlouhý smích. Vypnul jsem telefon. Bylo to neuvěřitelně urážlivé, ale rozhodla jsem se to nenechat jen tak. Vytáhla jsem si nové šaty, nalíčila se, obula si podpatky a vyrazila na schůzku. Moje “kamarádky” samozřejmě vyskočily, objaly mě a zasypaly komplimenty. Podívala jsem se na ně a usmála se. Vzápětí mi nabídly, že půjdeme nakupovat. “Skvělé. Já jim to ukážu.” – “Ano, holky, to je dobrý nápad. Už mě nebaví chodit ve vytahaných tričkách.
Bylo jasné, že to nečekali. Ale moje představení teprve začínalo. “Jak se vám líbí ten make-up?” – “Je krásný, proč se ptáte?” – “Už pět let jsem se nelíčila. Myslela jsem, že si to moje ruce nepamatují. Každopádně jste skvělí přátelé, že jste mě přijali s vytahaným tričkem a bez make-upu tolik let. V tu chvíli bylo všem jasné, že ranní telefonát neskončil tak, jak si Snížek naplánoval. – “Uklidni se, právě jsme hasili požár. -Cenila jsem to horko. Děkuji vám, že jste byli mými přáteli tolik let. Ale ode dneška zapomeňte na moje telefonní číslo.
