Vždycky jsem byl nervózní, když se rodiče hádali, protože tátovi i mámě bylo po hádkách špatně. Nehádali se každý den, ale zhruba každý týden. Máma začala tátovi říkat urážlivé věci kvůli nějaké maličkosti, on si párkrát zažertoval a mlčel, ale nakonec se pohádali. Pak se máma chytla za hlavu, křičela, ječela, táta ji začal prosit o odpuštění a usmířili se. Druhý den po hádce by máma byla aktivní a v dobré náladě a táta by na pár dní upadl do denervace. Neustále mlčel, přišel domů z práce a bez telefonu nebo televize jen ležel na gauči, přemýšlel, a teprve pak si dal večeři.
Tohle se stalo mnohokrát a pokaždé se táta po hádce zhoršil, až se jednoho dne prostě neprobudil. Moje matka to nesla velmi těžce: “Teď jsme tu jen my dva, musíme se o sebe postarat!” řekla dceři. O měsíc a půl později se matka začala stejným způsobem hádat i se mnou. Úplně stejná slova, opět asi jednou týdně, a už se rozčilovala. Omluvila jsem se, ani jsem nechápala proč, a všechno se urovnalo. Ale druhý den ráno po hádkách jsem nemohla vstát do školy. Ležel jsem hodinu a půl a cítil se vyčerpaný, pak jsem sotva vstal a šel do školy pozdě. Po třetí mě máma začala vodit k lékaři, ale byla jsem naprosto zdravá.
Lékaři nechápali, jakou mám slabost. A teď nastal čas jít na univerzitu. Dostal jsem se na ni s omezeným rozpočtem a chystal se přestěhovat do jiného města. Vzpomínám si, jak mi máma už tehdy vynadala, že nechci zůstat sama, ale mně už bylo osmnáct. Ubytovala jsem se na koleji, našla si kamarády, začal akademický rok a studentský život začal vřít. Cítila jsem se velmi dobře, už dlouho jsem neměla žádné záchvaty slabosti. Ale jednoho dne, když jsem se vrátil na kolej, potkal jsem u vchodu svou matku. Nepoznala jsem ji, dokud na mě nezavolala. vypadala jako stará žena. – Mami, co je s tebou? – Říkala jsem ti, abys tam nechodila. Mám tě jen pro sebe, nemůžu bez tebe žít. Nechci nic slyšet, všeho nech a vrať se, jestli ti na mně vůbec záleží.
– Ne, mami. Jsi mladá a silná. Můžeš na mě počkat, dostuduji a pak se vrátím. Nedožiju se toho,” zvýšila máma hlas. “Poslyš,” sebrala jsem sílu a řekla jí: “Nic ti nedlužím. Nehodlám se vzdát studia. Mám svůj vlastní život. Máma se vrátila domů. A o zimních prázdninách, když jsem se vrátila do rodného města, vypadala máma mladší než já. Zdálo se, že rozkvetla. Když jsem vešel do velkého pokoje, všechno jsem pochopil.” “Dobrý den,” sotva se muž zvedl z pohovky, “Eduard Michajlovič. “Promiňte, jdu si sednout, cítím se trochu slabý.
