Věřím, že schopnost říci “ne!” je pro člověka nezbytným charakterovým rysem. Každý, kdo není líný, dělá provazy z těch, kteří neumějí říkat ne. Od příbuzných až po kolegy. Můj manžel je právě jedním z těchto lidí. Nevím, jak by to beze mě zvládl, ale dokážu to odhadnout. Sergej, můj manžel, je milý, citlivý člověk. Je pro něj snazší couvnout, než bránit svou svobodu volby. Proto mu příbuzní a kolegové viseli na krku. Ale pak potkal mě. Já vlastně nejsem tak strašně skandální člověk. Ale když mi někdo chce sednout na krk, okamžitě sundám. A odletět na dlouhou dobu pryč.
Přidejte si k tomu můj velitelský hlas a pochopíte, že si se mnou nikdo nebude chtít zahrávat… Rodiče mého muže mají tři syny. A každý z nich má vlastní auto. Ale tchánovci se z nějakého důvodu vždycky obracejí na mého manžela, když potřebují někam jet. Jsme svoji tři měsíce a každý víkend buď tchyně, nebo tchán volali mému synovi a dožadovali se (dožadovali, ne žádali), aby je někam vzal. Ten víkend volala tchyně a požadovala, aby ji syn odvezl ke své sestře. Zvedla jsem telefon a klidně tchyni připomněla, že má ještě dva syny a že Serhij nemůže jet, protože s nimi máme jiné plány.
Tchyně okamžitě začala křičet: “Jsi nula! Neopovažuj se rozhodovat za mého syna!”. Nevěděla, že zvyšovat na mě hlas je kontraindikováno. Protože v reakci na to… jsem na ni zařvala tak, že si tchyně myslím dokonce sedla. Každopádně ani ona, ani její manžel, ani další hádavé husičky už za mým manželem s rozkazy nechodí… Nebo si vezměte mazaného kolegu, kterému se podařilo přesvědčit mého manžela, aby měl o všech svátcích službu místo něj. Prý má rodinu. A my rodinu nemáme? Každopádně teď je můj manžel o svátcích doma… A ať mě nazývají sabotérkou. Ale já budu bránit klid své rodiny!
