— Michale, sbírej si svoje věci, — pronesla klidně, aniž by zvyšovala hlas, ale v každém slově zaznívala ocel. — Dokud jsem se sama nerozhodla zbavit dům tvého harampádí.
Michal seděl na gauči shrbený, jako školák přistižený při podvádění. Vypadal zmačkaně: košile rozepnutá, vlasy rozcuchané, pod očima stín probdělé noci. Sevřel rty, promnul si kořen nosu, ale nepohnul se.
— Zuzano, proč tyhle hysterky? — zamumlal, díval se stranou. — Jsme přece dospělí lidé. Pojďme v klidu…
— V klidu? — zachraptěla smíchem. — Poté, co mě tvoje máma dnes ráno zase nazvala „přivandrovalou“, protože jsem si dovolila… pozor… nenarodit se v její ulici? Nebo poté, co jsi už potřetí „odjel na služebku“ spolu s tou Martinou z účetního? Kterou samozřejmě „téměř neznáš“.
— Zase si něco vymýšlíš, — Michal vstal a udělal k ní krok. — Jak dlouho ještě budeš hledat záminky k hádkám?
— Michale, — píchla ho prstem do hrudi, — já bych byla strašně ráda, kdybych nic hledat nemusela. Jenže když někdo vidí tvoji maminku u notáře s falešnými dokumenty na MĚ, tak i mně začne něco docházet.
Ztuhl, jako by dostal ránu.
— Ty… ty blouzníš, — vydechl. — Jaké… jaké dokumenty?
— Ty, pomocí kterých jste to chtěli zahrát s bytem. S mým bytem. Koupeným mnou PŘED svatbou. Říkala jsem ti — u notáře jsem si všechno ověřila. Podpis je padělaný. Hezké, Michale. Kvalitní práce.
Michal se prudce otočil, jako by chtěl schovat výraz ve tváři.
— Dobře, — hodil přes rameno. — Pro věci se vrátím zítra. A mimochodem, ani tě nenapadne blokovat mi kartu — polovinu tvého šatníku jsem platil právě z ní.
— Pozdě. Karta je už zablokovaná kvůli dluhům, — ušklíbla se Zuzana. — Tak si svoje „poloviny“ vyzvedni u exekutorů.
Práskl dveřmi, jako by ji chtěl tím rachotem vystrašit. Zuzana se ale jen zhluboka nadechla — vzduch se zdál ledový.
Když zůstala sama, ticho se stalo lepkavým. Na vteřinu si přála sednout si, zabořit obličej do dlaní a prostě… zmizet. Ani to si ale nedovolila.
Telefon zapípal.
„Jiřina“.
Dokonalé. Přesně její hlas teď chyběl ke kompletnímu štěstí.
Zuzana to brát nechtěla. Jenže hovor se opakoval. A znovu. Počtvrté přece jen stiskla „přijmout“.
— Tak co, Zuzano, — začala tchyně sladce, jako by ji zvala na čaj, — spokojená? Manžela jsi vyhnala na mráz? Byt sis přivlastnila? Víš vůbec, jak ze strany vypadáš?
— Jiřino, nemám náladu poslouchat vaše projevy. Michal se rozhoduje sám. Jeho věci jsou jeho starost.
— Aha? — hlas ženy se rozklepal rozhořčením. — Děvče, ty si vůbec uvědomuješ, že soud není žádný kamarádský chatík? Tam sedí dospělí lidé. Můj syn má skvělé konexe! A právníka ne z nějaké tvé obvodní kanceláře.
— Ať si zkusí využít své konexe, — Zuzana ani neskrývala sarkasmus. — Já si v případě potřeby taky najdu lidi. I takové, kteří umějí řešit padělky.
— Ty toho ještě budeš litovat. Ty nevíš, s kým sis začala…
Už ale zavěsila. A poprvé po mnoha měsících — telefon úplně vypnula.
Třásly se jí ruce. Ale nebyl to strach. Byla to… zlost. Taková, že to v ní všechno vřelo.
Přistoupila k oknu. Za sklem — šedý únor, zamračené domy a chaos pod nohama kolemjdoucích. Někde v dálce hučela auta. Život běžel dál. A ten její se změnil v bitevní pole.
— Ne, — řekla tiše Zuzana. — Že budu litovat já? Tak to zkuste.
Vytáhla telefon, zapnula ho a projela kontakty.
Jaroslav.
Ten samý advokát, který ji kdysi vytáhl z nepříjemné pracovní kauzy. Seděl tehdy vedle ní, chroupal suchary a říkal: „Hlavní je nenechat se zatlačit.“
Teď ho bude potřebovat znovu.
— Haló, Jaroslave? Tady Zuzana. Ano… zase já. Začíná nový příběh. Potřebujeme se sejít. Naléhavě.
Kavárna u soudu byla šedá jako únor. Před Zuzanou stála káva, které se ani jednou nedotkla — vystydla, byla hořká a prázdná, stejně jako poslední měsíce jejího manželství. Jaroslav rozkládal papíry a pečlivě si rovnal manžety — nervózní zvyk.
— Zuzano, — začal, — řeknu to na rovinu: případ je zamotaný. Budou bojovat do poslední chvíle. Ale máš šanci.
— Nepřišla jsem sem kvůli šancím, — uťala ho.
