V té době byla moje dcera ve druhé třídě. S manželkou jsme pracovali v podnicích, kde se do práce chodí velmi brzy. Žijeme ve velké metropoli a do školy jsme chodit nesměli. S manželkou jsme ji střídavě vodili do školy v osm hodin ráno, i když vyučování začínalo v devět.
Dveře školy byly otevřené a už tam byli další studenti, včetně jejích spolužáků. Ve vestibulu stála ochranka a v televizi běžely pohádky. Takže jsme si nedělali starosti. Jednoho dne si dcera stěžovala, že si ji nějaký chlapec ze třetí třídy dobírá – nadával jí a házel po ní batohem. Nejprve jsme se rozhodli nezasahovat – děti si to vyřeší samy.
Tím ale incident neskončil – chlapec si začal dobírat mou dceru i další děti, které přišly předtím. Kupodivu chlapec na tuto situaci nereagoval. Šla jsem za třídní učitelkou a stěžovala si jí, ta si promluvila s jeho učitelkou, ale situace se jen zhoršila – chlapec začal dceru obtěžovat ještě víc. Když se věc dostala k ředitelce, řekla, že nemůže dělat nic jiného než zakázat, aby děti mohly přijít do školy až o půl deváté, kdy přijdou učitelé. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo oplatit zlo zlem (můžete mě začít soudit).
Začala jsem svou dceru učit da wata zdachi – nebylo to těžké, protože chodila čtyři roky na gymnastiku, byla sportovně stavěná a dělala víc přítahů než já. I když v budoucnu dala přednost jiným sportům. Začal jsem jí tedy ukazovat sebeobranné chvaty. Existuje jeden chvat, po kterém už druhý není potřeba. Protože jsem věděl, jaký dojem udělá pohled na krev, poradil jsem dceři, aby mu dala pořádnou ránu do nosu. Ona se krve nebojí. Dokonce uvažujeme o tom, že ji pošleme na medicínu. Trénovala jsem ji sedm dní a společně jsme nacvičovaly věty, které měla říkat v reakci na jeho výstřelky.
Druhý den přišla ze školy a byla celá rozzářená. Ráno mé dcery začalo obvyklými urážkami ze strany chlapcova přítele, po nichž následovalo vyučování. Moje dcera se správně rozhodla, že je čas se bránit, a dala mu pěstí do nosu. Rána byla přesná – krev vytryskla proudem. Chlapec byl odvezen do zdravotnického střediska. Zavolali jsme chlapcovým rodičům, ti přišli do školy a spolu s třídní učitelkou šli do třídy mé dcery. Rodiče se okamžitě snažili dceru pokárat, ale pak začali jeden po druhém přicházet spolužáci a říkat, že jim ubližuje – první se zvedli.
Výsledkem bylo, že vše dopadlo dobře – chlapec od té doby chodí do školy a tiše sedí v koutě a hraje si na tabletu. A dcera už svou sílu nevyužívala – je z ní v podstatě klidné a plaché dítě. A do školy mě nikdo nevolal, abych si promluvila s ředitelem. Mnoho lidí mě za to, co jsem udělala, odsuzuje, ale já si stále myslím, že jsem udělala správnou věc, a necítím se provinile.
Někteří by mi radili, abych šla k psychologovi, jiní na policii. Z vlastní zkušenosti však vím, že tyto problémy se tímto způsobem nikdy nevyřešily. A já nemohu připustit, aby se z mé milované dcery stala zbitá bytost. Nemusíte následovat můj příklad, ale mé chování může být pro někoho v podobné situaci užitečné. Není mi vás líto a myslím, že jsem udělala správnou věc. Myslíte si, že to bylo v této situaci správné rozhodnutí?