Svitlana Semenivna byla pozvána svým synem, aby tři dny před Novým rokem oslavila svátek doma. Spolu s ním a jeho ženou. Protože věděla, že snacha nerada vaří, připravila několik jídel, zabalila je do nádob na potraviny a vše dala do tašky. Večer 31. prosince si zavolala taxi. “Proč neseš tak těžký náklad?” rozhořčil se taxikář, její vrstevník, když jí bral tašku z ruky, aby ji uložil do kufru. Je tam jídlo,” zeptala se řidiče. Byli v polovině cesty, když spolujezdci zazvonil telefon. “Arture, synku, už jsem na cestě! Přijdu včas!” řekla do telefonu.
– “Mami, jde o tohle… Jsme pozvaní do restaurace. Bude tam celá špička naší kanceláře. Tahle hostina mi v budoucnu pomůže. Nebyli pozváni všichni zaměstnanci. Prosím, nechápej mě špatně. Takové pozvání nemůžete odmítnout. Požádej řidiče, aby tě odvezl zpátky. – Synu, řekni mi, že si děláš legraci. Připravoval jsem se tak dlouho, uvařil jsem tolik dobrot… – Tak to je, c’est la vie. Nezlob se, mami, a nezlob se. Zavolám ti později. Běž domů. Veselá předvánoční nálada byla pryč. Ve skutečnosti se Svitlana rozplakala nelibostí. Byla z pozvání tak nadšená, že si ani nevzpomněla na synovu náladu.
Vzpomněla si na několik jiných případů, kdy ji syn zradil stejným způsobem… “Vrátíme se,” požádala řidiče. “Něco se stalo?” zeptal se. “Vyšší moc,” odpověděla žena smutně. Nemám chuť slavit svátek sama.” – Proč? Vezmu to! Ale s vámi,” řekl řidič vesele. Pak smutně dodal: – Proč myslíte, že jsem dneska vyjel taxíkem? Ze stejného důvodu. Nechci dnes zůstat doma sám! Pojedeme ke mně domů! Oslavíme svátek společně.” “Pojďme!” Světlana se usmála. A dodala: “Jak se jmenuješ… Jen dva osamělí lidé se setkávají.
