Pro mě, třináctiletou dívku, byl rozvod rodičů velkým stresem. Měla jsem otce i matku ráda, byla jsem si jistá, že se mají rádi. A pak najednou… Když mi bylo patnáct, přivedla si matka do našeho domu nového muže. Byl ke mně a mému mladšímu bratrovi velmi laskavý. Chtěl se s námi spřátelit, kupoval nám dětem na naše přání dárky, bral nás na daču a k moři a maminku měl moc rád. Dokázal se spřátelit i s mým bratrem. Ale se mnou mu to nevyšlo. Stále jsem choval zášť vůči otci, který nás zradil.
Můj bratr se stal vojákem. Slouží na základě smlouvy daleko od nás. Matka s otčímem mi přenechali byt a přestěhovali se k němu do vesnice. Nenavštěvoval jsem je. Přišla za mnou jen matka. Otčím jí posílal dárky. Vdala jsem se, narodila se mi dcera, ale brzy jsem se s ním rozvedla. Když bylo mé holčičce pět let, matka zemřela. O dva měsíce později se její nevlastní otec zbláznil. Přivezli ho do nemocnice a po měsíci léčby ho propustili s doporučením do domácího ošetřování. Tehdy jsem ho poprvé přijela navštívit do jeho vesnice. Šel jsem tam s úmyslem najmout pro něj ošetřovatelku. Ale když jsem viděla, v jakých podmínkách…
Jak tam žila moje matka? Je to devatenácté století. Topení dřevem, voda ze studny a vybavení na dvoře. Já, městský člověk, jsem nedokázal pochopit, jak se v takových podmínkách dá žít. A ještě víc, jak se starat o zvíře upoutané na lůžko. Napadlo mě, že by bylo lepší umístit otce do domova důchodců. Řekl jsem o tom svému nevlastnímu otci.
Když mě uviděl, rozzářil se. Nejspíš si myslel, že jsem si ho přišel vzít k sobě. Když jsem však promluvil o útulku, zachmuřil se a zdráhal se odpovědět. A já teď stojím před rozhodnutím – mám ho poslat do útulku? Pak mě ale budou trápit výčitky svědomí. Vždyť byl ke mně a k mému bratrovi tak laskavý. Nebo si ho mám vzít k sobě domů? Ale můj nevlastní otec je pro mě úplně cizí člověk. A já mám malou dceru, která vyžaduje pečlivou pozornost. Nevím, co mám dělat.
