Vdávala jsem se v 35 letech a mému vyvolenému bylo 24 let. Ale milovali jsme se a nedbali na názory ostatních. Půl roku po svatbě se narodily Lizonka a Lidočka. Voloďa miloval holky. Pak se všechno pokazilo. Voloďa začal stále častěji zůstávat v práci dlouho do noci. Někdy ani nepřenocoval. Chápala jsem, že dělá všechno pro holky a pro mě. Ceny zboží v obchodech rostly, ale my jsme to nepociťovali. Volodymyr mi nechával 3000 hřiven týdně na výdaje v domácnosti. To nám stačilo. Já jsem se obešla bez chův a do práce jsem nespěchala.
Mateřské city mě přemohly. Zřejmě jsem se velmi mýlila. Za rok jsem přibrala osm kilogramů a měla jsem pocit, že neustále přibírám. Jakmile dcery usnuly, měla jsem hlad. Děvčata rostla a naše výdaje se zvyšovaly. Voloďa začal nechávat skoro čtyři tisíce týdně. Pracoval stále častěji a domů se vracel, popravdě řečeno, jenom spát. Moc jsme se neučili. Ráno jsem ho vedle sebe nenašla.
Když jsem usnula, odplížil se do kuchyně a spal. Na pohovku. Ráno jsem ho tam našla přikrytého dekou. Říkal, že odešel, protože v noci kouřil a nechtěl nás budit. Jedné z těch vzácných nocí jsem se Voloďi zeptal, kolik celkem vydělává. Odpověděl suše, otázkou na otázku: “Nemáte dost?” Ráno jsem na kuchyňském stole uviděl pět tisíc a uvědomil si, že nás Voloďa miluje. Takhle to pokračovalo téměř půl roku. Pravidelně v pondělí nechával 4-5 tisíc. Dva dny byl pryč. Večer se vrátil. Byl veselý. Usmíval se.
Sbalil si kalhoty a košile do kufru a zamířil k východu. Stál jsem přede dveřmi: “Odcházíš?” “Ano. Proč?” – “Bude mi špatně.” – “Z čeho?” – “Z tvého jídelníčku.” – “Není můj. Z obchodu. – Jedno jídlo je tvoje. – Které? – Na tom nezáleží… – A děti? – O ně se postarám… O týden později mi na kartu převedl pět tisíc hřiven. Šel jsem si je vybrat. Nejsem žádný rozhazovač. Uvědomuji si, že někde daleko od hlavního města jsou lidé, kteří za takové peníze mohou žít s celou rodinou. Za pět tisíc měsíčně. Ale to já nemůžu. Nechci vychovávat děti, které potřebují jen jídlo a oblečení.
Chci vychovat dívky, které budou světu užitečné a budou slušnými lidmi. Neměly by myslet na kus chleba a na to, co si ráno oblečou. Měly by mít otevřený prostor pro volbu. Zavolala jsem Voloďovi a řekla mu, že se chystám podat žalobu o výživné. Zdál se být nevzrušený: “Jen do toho, já čekám. Ale jestli chceš, nemusíš se špinit s justicí. Můj záznam v trestním rejstříku mým dětem v budoucnu neprospěje.
Pojďme se dohodnout. Budu ti platit dvanáct tisíc hřiven měsíčně a ty mi budeš dávat potvrzení o každém převodu. Možná vám dám další tisícovku na dárky pro děti. Pokud se obrátíš na soud, dostaneš třetinu mého oficiálního příjmu. To jsou jen tři tisíce hřiven. Přemýšlejte o tom. Víc nedostaneš. – Volodymyre, ale dřív jsi mi dával celkem dvacet tisíc. – To bylo dřív. Někdy jsem tě využíval. Teď se všechno změnilo. Je mi to líto. V tomhle životě musíš za všechno platit. – Rozumím. Není ti líto dětí, Voloďo?
– Kdyby nebylo dětí, nedostali byste ani halíř. Zavěsil telefon. Sedím a přemýšlím. Co dělat? Život je tak nespravedlivý. Ty šedé platy jsou prostě nesnesitelné. Řekl mi to právník: “Souhlasím, je to pro vás výhodné. Jinak dostaneš tolik, kolik ti řekl tvůj bývalý manžel”. Zavolala jsem Voloďovi a řekla mu, že souhlasím. Drze mi odpověděl: “Kdo o tom pochyboval?” “Zítra večer v sedm hodin přijď do kavárny Spusk a přines účtenku na pět tisíc. Prozatím.” Seděl v kavárně a večeřel. Dal jsem mu účtenku.
Vytáhl svůj chytrý telefon a provedl výpočet. Seděl tam takový vetchý a se špinavými botami. Bylo mi ho líto. Zeptal jsem se ho: “Voloďo, dáš dnes dětem nějaké dárky? A máš v životě nějakou ženu? Musel si uvědomit, jak se dívám na jeho boty. Spolkl kus řízku, dal si nohy pod židli, na které seděl, a odpověděl: “Pohoštění přijde později. Za dva týdny, až sem přivedeš dcery, se usadíme. Chci vidět, jak je udržíš. Možná je čas požádat o opatrovnictví. A nešťourej se mi v duši. Na světě je mnoho žen, nejsi sama.
Poslechl jsem ho a odešel. Koupil jsem si nějaké jídlo a víno. Arménské víno. Doma jsem brečela a brečela… Beznadějně. Příští týden musím dát Lídu a Lízu do jeslí a já musím jít do své staré práce. Nevím, jestli mě znovu přijmou, nebo ne. Možná si budu muset hledat novou práci s šedivým platem. Je mi jedno, jestli to bude jakákoli práce. Je čas dokázat mu, že nepotřebuju almužnu. A on bude muset platit alimenty. I kdyby to byla třetina mého platu, stejně zítra podám žalobu. Ať žije.
