Když Jana otevřela dveře do bytu, okamžitě ucítila, že něco není v pořádku. Jakmile v chodbě rozsvítila, spatřila mezi svou obuví cizí lodičky.
Po několika vteřinách zmatení Janě blesklo hlavou, o koho by mohlo jít. Poslala syna do ložnice a sama zamířila do obýváku. A skutečně, seděla tam. Ivana se pohodlně usadila v křesle s nějakým románem z červené knihovny v ruce.
„Dobrý den, Ivano,“ pozdravila ji Jana.
„No, dobrý,“ odpověděla jí bývalá tchyně, aniž by odtrhla oči od knihy. Ano, bývalá. S manželem byli rozvedení už několik měsíců, jenže jedna nevyřešená věc ještě zůstala. A ta teď seděla v Janině bytě v křesle.
„A co děláte v mém bytě?“
„Ve tvém bytě?“ nadzvedla obočí Ivana, stále bez toho, aby se na ni podívala. „Zlatíčko, já jsem v tomhle bytě žila déle než ty.“ Jana si povzdechla a založila si ruce v bok.
„Ivano, tak si, prosím, nebudeme hrát na malé děti.“
— Nechceš děti? Kariéra je pro tebe důležitější? Tak to já odejdu k té, která chápe, že povinnost každé ženy je porodit dítě! – vyštěkl Vladimír, dohnaný k šílenství dalším odmítnutím své manželky rozšířit rodinu.
— Tak si klidně dál vysedávej deset hodin denně v práci. Pak budeš brečet a litovat své hlouposti, ale už nebude cesty zpět. Podávám žádost o rozvod.
Petra se ze všech sil snažila nerozplakat. Slyšet něco takového od vlastního muže bylo nesmírně bolestivé! Dítě by chtěl! A kam to dítě jako přivést?
Do pronajatého bytu? Vždyť tady sousedé každý večer pořádají pijatyky, rámus je takový, že někdy ani dospělý neusne, natož malý drobek!
Petra se přece nevzdávala myšlenky stát se matkou! V žádném případě ne! Upřímně toužila po dítěti, ale na rozdíl od manžela chápala, že teď pro rozšíření rodiny nejsou absolutně žádné podmínky.
Nejednou mluvila o hypotéce, navrhovala půjčit si na počáteční vklad od rodičů (samozřejmě s podmínkou vrácení), ale vždy slyšela jen rozhodné „ani nápad“. Cožpak není chlap? On přece sám zajistí bydlení pro rodinu.
A jak to dopadlo? Bez jediné konzultace s manželkou Vladimír za peníze odložené ze svatebních darů pořídil dům na předměstí. Starou, zchátralou barabiznu!
Petra byla v šoku. Stála a mlčky hleděla na jejich budoucí obydlí, které manžel slíbil proměnit na „útulné hnízdečko“.
— Vyměníme okna za plastová, podlahy dáme nové, verandu zateplíme, – plánoval nadšeně muž s širokým úsměvem. – Kamna teda budeme muset přestavět, a ještě trubky vyměnit… Ale to jsou drobnosti! Zdi stojí, střecha taky je!
— Řekni popravdě, nezbláznil ses? – pronesla dívka s pronikavým pohledem přímo do jeho očí. Vladimír nasadil nechápavý výraz, anebo opravdu netušil, v čem je problém. – Koupil jsi něco, co už se mělo dávno zbourat.
