Před rokem, když se nám narodilo první dítě, nám manželovi rodiče darovali svůj byt. Pro některé lidi je to opravdové štěstí, ale já už sním o tom, že se vrátím do pronajatého bytu, a to vinou mých příbuzných. Po svatbě jsme si s manželem pronajali malý byt. Oba jsme pracovali, platili nájem a přemýšleli o tom, že si v budoucnu pronajmeme dům. Ale najednou jsem otěhotněla. Dva nebo tři roky jsme s manželem neplánovali mít děti, ale přesto se to stalo. Když manželovi rodiče zjistili, že se jim má narodit vnuk, rozhodli se nás překvapit.
Tchán s tchyní koupili soukromý dům za městem a dali nám svůj třípokojový byt. Manželovi rodiče jsou velmi bohatí lidé, takže dům sami zrekonstruovali, koupili nový nábytek, spotřebiče a záclony. S námi návrh nikdo nekonzultoval, ale nemůžeme být tak nevděční. S radostí jsme dar přijali a nastěhovali se. Kdo by si ale dokázal představit, že se náš život stane naprostou noční můrou. Několikrát týdně nás navštěvuje rodina, do všeho se naváží, všechno si zařizuje po svém. V takových chvílích si připadám jako host, nemám do toho co mluvit.
Moje tchyně se dokáže dostat do našich skříní a spíží. Děje se to, i když nejsme doma. A co můj osobní prostor? Nemůžu nechat sklenici tam, kde ji chci mít? Manželovi rodiče přijdou a “uklidí” byt, vyhodí nepotřebné věci a my je pak hodiny hledáme. Jednou se manžel s otcem pohádal, když údajně schválně vyhodil jeho doklady. Byl z toho obrovský skandál, po kterém jsme spolu měsíc nemluvili. Teď přemýšlí, jak nám sebrat klíče.
