– “Mami, řekni mi, proč toho bezdomovce krmíš?” zeptala se dcera Catherine, “a proč mu říkáš ‘Drž se’?” – Dcero, už mu tak neříkej. Byl to dobrý chlap, jen… osud byl krutý… – Počkej, počkej, ty ho znáš? Kateryna se na dceru chvíli jen dívala a pak začala vyprávět. “Když mi bylo dvacet, vracela jsem se domů po hádce s jedním pánem a najednou poblíž zastavil taxík a řidič se mě zeptal, kde je Palma de Mallorca. Já hloupá jsem mu začala ukazovat cestu a on se rozesmál:
– “Svezu vás, už je pozdě a já jsem zrovna na cestě domů,” řekl. Poznali jsme se a uvědomili si, že by se z nás mohli stát dobří přátelé, a tak se také stalo. Pak se stalo, že jsem se seznámil se Sašovým kamarádem Pavlem. Zamilovali jsme se do sebe, otěhotněla jsem s Pašou a v tu chvíli šel celý můj život z kopce. Paša mě bil, donutil mě těhotenství ukončit, a když jsem ležela v nemocnici, opustil mě. Byla jsem na pokraji zoufalství, a pak mi sestra přinesla dort se slovy: “Drž se, Káťo!”. Ten dort mi poslal Saša, který mě každý den navštěvoval a nosil mi jídlo.
Věděl, že jsem ho přijal jako dobrého přítele a nic si nenárokoval. Jednou, v devadesátých letech, mou sestru přepadli tři kluci, kteří ji chtěli znásilnit. Nechci ani pomyslet, co by se jí stalo, kdyby tam Saša nebyl. Celkově to tehdy Saša odnesl špatně. Byl týden v nemocnici. Neustále jsem na něj dohlížel. Po nemocnici však ti bandité nenechali Sašu na pokoji.
Připravili ho o třípokojový byt a sotva se mu podařilo sehnat pokoj na ubytovně. Po nějaké době byla naše komunikace se Sašou přerušena. Nakonec se nechal a po tolika letech zaklepal na dveře cizí člověk. Předal mi obálku s letenkami na dovolenou v Palma de Mallorca, na obálce byl nápis: “Vydrž, Káťo!”.
