Marinu jsem si na místě vzal. Nebyla mezi námi žádná láska. Prostě jsem jí jednoho dne nabídl, že se “hodíme do kupy”, a ona nabídku přijala. A ona otěhotněla. I když jsme používali ochranu. Neměli jsme co dělat, tak jsme se museli vzít. V sedmnácti letech. Marynka požadovala, abych šel pracovat, ale já její přání ignoroval a nastoupil na polytechniku. Dopoledne jsem chodil na přednášky, odpoledne jsem dělal projekty a od devíti do jedné ráno jsem vykládal vagony, abych si zaplatil pokoj v obecním bytě a měl z čeho žít.
Měli jsme dceru. Maryna se na mě snažila tlačit, abych se studiem skončil a víc pracoval, ale já její požadavky ignoroval. A naši dceru Anežku jsem šíleně miloval. Proto jsem s takovou ženou vydržel. Ale jednoho dne od nás manželka utekla. Na dva týdny. Musel jsem s dcerou chodit na přednášky. Bylo dobře, že seděla tiše, kreslila si pro sebe a učitelé měli pochopení. O přestávkách se o dítě starali moji spolužáci. Jeden z nich měl za otce právníka a souhlasil, že mi pomůže s rozvodem, aby dítě mohlo zůstat u mě.
A když se marnotratná matka vrátila domů, podal jsem žádost o rozvod. Marina blábolila cosi o tom, jak mě chce přimět, abych z ústavu odešel. Ale já cítil, že mám příležitost se jí jednou provždy zbavit, a svého záměru jsem se nevzdal. Soud vynesl rozsudek, který jsem potřeboval. A já ani naše dcera jsme Marinu už neviděli.
Uplynulo deset let. Lituji toho zjištění? V žádném případě. Ano, bylo to pro mě těžké. Problémy byly všude: finanční, psychické, fyzické… Ale už je to pryč. Dnes mám vlastní firmu; svou milovanou dceru, které jsem o své matce řekla, když jí bylo deset let, a od té doby se o ní nezmínila. Ale Anežka je výborná studentka. Ve škole i doma. Dospívá… Za měsíc pojedeme s dcerou na dovolenou k Černému moři.
